Minulý týden jsem popisoval princip tzv. zesílené spolupráce mezi výbory, což je institut, kdy se na projednávání jedné normy podílí dva či více výborů a který ve své podstatě přináší předsedovi výboru hlavního velmi výrazné pravomoci. Po nástupu do funkce předsedy výboru jsem byl několikrát překvapen, jak důležité pravomoci má osoba v této pozici na rozhodování nejrůznějších legislativních postupů. Nějakou dobu mi také trvalo, než jsem si plně uvědomil důležitost právě zmiňovaného institutu zesílené spolupráce.

Výbor druhý, tedy ten jakoby pomocný, může na svých zasedáních přijmout své pozměňovací návrhy a schválit vlastní pozici k dané zprávě. Pak ale následuje žádost předsedovi hlavního výboru, aby tyto výstupy uznal bez hlasování ve výboru hlavním. Pokud předseda hlavního výboru s těmito pozměňovacími návrhy souhlasí a nutno dodat, že toto rozhodnutí je výsostné právo předsedy, tedy nepotřebuje souhlasu nikoho dalšího, hlasuje se o nich na plenárním zasedání, aniž by před tím prošly hlasováním ve výboru, který má rozhodující pravomoci v této oblasti.

Při zamyšlení se nad touto situací si možná řeknete, no dobře, někdo již celou věc navrhoval, projednával ji, hlasoval o ní a tak je dobře, že odpadá další filtr či další supervize. Je to určitě úspora času, než vše znovu projednávat a schvalovat v hlavním výboru. Na druhou stranu však tento postup umožňuje předsedovi rozhodujícího výboru netušené, téměř diktátorské pravomoci. Zní to možná tak, že by mohl předseda výboru, o jehož normu je enormní zájem, svého postavení zneužívat. Opak je ale pravdou. Rozhodování o připuštění či nepřipuštění pozměňovacích návrhů klade na toho, kdo rozhoduje velké nároky na podrobné seznámení se s obsahem toho, co navrhují poslanci jiného výboru, srovnat tyto návrhy s tím, co chtějí členové jeho vlastního výboru a pak vše rozhodnout tak, aby celek předkládaný k výslednému hlasování měl nějaký smysl. S vědomím toho, že čím více subjektů se na rozhodování podílí, tím těžší je dosáhnout jednotného výsledku. V politice to pak platí stonásobně.

Já osobně jsem si zažil horké chvilky nejen při přemýšlení o tom, jak na mé rozhodnutí budou reagovat členové mého výboru, ale také při odolávání pokušení využít této své pravomoci k úpravě normy tak, aby více vyhovovala mým představám. Zatím mohu prohlásit, že mé svědomí je čisté a tomuto poměrně lákavému pokušení jsem odolal.