Opakovaně se tento týden vracím – ač na stránkách věnovaných Evropské unii – vnitropolitickému dění doma. Jak v dnešním vydání napsala Mladá fronta Dnes, nekonečná vládní krize má své dozvuky už i na evropské půdě, kde panují stále větší zmatky o tom, kdo vlastně za Českou republiku ve stávající situaci jedná a rozhoduje. Stejně tak to z Bruselu vnímám i já.

Když jsem se poprvé dozvěděl, že sociální demokraté navrhují sestavení nové koaliční vlády bez stranických špiček, bez koaliční smlouvy, zato vládu výrazně proevropskou, znělo mi to na první poslech poměrně příjemně. Nicméně jsem si vzápětí musel položit otázku: znamená to snad, že vlády předchozí, které dávaly například žádost o členství v Radě Evropy nebo v Evropské Unii, či předkládaly proevropské zákony, byly vlády protievropské? Je „proevropskost“ něco více, než koaliční smlouva či programové prohlášení vlády?

Jediným reálným evropským bodem takové vlády by bylo zřejmě schválení evropské ústavy. Uvítal bych, kdyby pak vláda přistoupila k tomu, co ta stará již dlouho slibovala, a to k zahájení vysvětlovací kampaně pro občany před referendem. Proti tomu bych neřekl ani slovo, občanští demokraté po referendu ostatně již dlouho volají. Obávám se však spíš, že vládní činitelé by i nadále pokračovali v paušálním zdůrazňování toho, že občané musí v referendu evropskou ústavu schválit a raději se příliš neptat, o čem vlastně je. Navíc se domnívám, že jako důvod k přetrvávání jakékoli vládní koalice vysvětlovací kampaň před referendem a schvalování ústavní smlouvy nestačí.

Očividně rezignovat na jakýkoliv program udržovací vlády je před voliči neomluvitelné. Férovější by bylo přiznat, že žádnou politickou vládu v současné době nelze v České republice sestavit a že nastal čas buď na vládu úřednickou, která bude výhradně udržovat základní chod státu, či ještě lépe, na předčasné volby. Ať už bude vývoj příštích dnů jakýkoliv, jedno je jasné: Vlajka s hvězdami novou vládní koalici nespasí.