O proslulém klimatickém balíčku jsem na svých stránkách psal již několikrát, ale jsem přinucen se této problematice znovu věnovat a obávám se, že ne naposledy. Pro začátek jen stručně připomenu, že se jedná o soubor několika (konkrétně čtyř) právních norem (tři směrnice a jedno rozhodnutí), ke kterým je také přiřazována norma o emisích CO2.

Klimatický balíček:

– Návrh směrnice EP a Rady, kterou se mění směrnice 2003/87/ES tak, aby se zlepšil a rozšířil systém pro obchodování s povolenkami na emise skleníkových plynů ve Společenství.

– Návrh rozhodnutí EP a Rady o úsilí členských států snížit emise skleníkových plynů o 30 %, aby byly splněny závazky Společenství v oblasti snížení emisí skleníkových plynů do roku 2020.

– Návrh směrnice EP a Rady o geologickém skladování oxidu uhličitého a o změně směrnic Rady 85/337/EHS, 96/61/ES, směrnic 2000/60/ES, 2001/80/ES, 2004/35/ES, 2006/12/ES a nařízení (ES) č. 1013/2006.

– Návrh směrnice EP a Rady o podpoře užívání energie z obnovitelných zdrojů (v kompetenci ITRE).

Celý tento soubor je ambiciózním počinem politiků, kteří chtějí, aby byla Evropa v ochraně životního prostředí příkladem nejen celému světu, ale aby zároveň ukázala, jak statečná v tom sebetýrání dokáže být. Jak už poslední, trochu ironicky znějící věta napovídá, jedná se o normy vytvářené s velkými ambicemi a s ještě většími jsou pak také schvalovány.

Osobně nesouhlasím ani s jedním výše uvedeným. Nemám rád přehnané a nereálné ambice v legislativě a už vůbec se mi nelíbí ukvapené schvalování čehokoliv, co má zásadní dopady do našich životů. Francouzské předsednictví si vzalo přijetí norem klimatického balíčku za budování svého politického pomníku a v jeho monumentálnosti nechce couvnout ani o píď. Proto také vyvíjí neuvěřitelný tlak na všechny politiky, aby hlasování v Evropském parlamentu proběhlo ještě před Poznaní a bylo úspěšné, tzn. usiluje o přijetí v prvním čtení. Jak se takový bezprecedentní spěch u tak závažných norem projeví na kvalitě jejich obsahu, není potřeba zmiňovat.