Jak jsem minulý týden popisoval, v posledních několika dnech intenzivně probíhají jednání mezi Parlamentem, Radou a Komisí, tzv. trialogy, na kterých se hledá kompromis k projednávané legislativě, tentokrát konkrétně k normám tvořící klimatický balíček. Jedním z trialogů probíhajících tento týden byl i ten, který se ve zkratce označuje jako CCS a týká se geologického uskladňování oxidu uhličitého.

Jednoduše řečeno, tato norma má zajistit tzv. „očištění“ emisí z energetických zdrojů. Tedy tzn. že, pokud se nám dosud dařilo z elektráren odstranit kysličníky síry, popřípadě i většinu prachu, tak nyní navíc chceme, aby tento kouř neobsahoval ani ten základní produkt každého spalování, kterým je CO2. Řešení, které je navrženo a které má tato legislativa podpořit, je oxid uhličitý z těchto zplodin oddělit, odtransportovat a někde, nejlépe v zemi v příhodných geologických podmínkách, uložit.

Modelově tato technika v laboratorních podmínkách existuje, v praxi to zatím nikdo nevyzkoušel. EU se tedy rozhodla přijmout legislativu, která by umožnila dvanáct prvních pilotních projektů v Evropě spustit. Harmonogram je navržen tak, že spuštění by mohlo být po roce 2015 a běžné rozšíření v roce 2020.

Během tohoto trialogu se naplno obnažila syrovost, nejasnost a nepřipravenost nejenom celého projektu, ale hlavně té základní normy. Téměř žádná z otázek, která v průběhu jednání zazněla, nebyla uspokojivě zodpovězena ani Radou, ani Komisí. Šokující také bylo, že některé podklady k rozhodování, například k otázce získávání finančních prostředků na tyto projekty, byly předloženy až teprve těsně před jednáním.

Nakonec jsem byl přinucen konstatovat, že pravděpodobně i nejmenší bavorská vesnice má na úvahu o zřízení nového dětského hřiště více času nežli Evropský parlament na rozhodnutí o objemu stovek miliard korun, na které se odhadují tyto projekty.

Další důležitou otázkou, která také není uspokojivě zodpovězena, je bezpečnost těchto projektů. Týká se nejenom bezpečnosti transportu a ohrožení obyvatel v případě úniku CO2, ale i bezpečnosti celého skladování. Hydrogeologové se dosud jenom dohadují o možných rizicích. Komise však znovu ukázala svou nepřipravenost a její zástupci na tyto dotazy odpovídali povšechně a vyhýbavě.

Na závěr mne napadá úvaha: jestliže je tato legislativa a konkrétně i tato technologie tak prosazována zelenými, nestálo by za to bezpečnost a nákladnost ukládání CO2 srovnat například s bezpečností ukládání jaderného odpadu?!