Již jsem se v minulosti několikrát přesvědčil, že to unie se svými proklamacemi v dokumentech jako je např. Lisabonská strategie, zdůrazňujících nutnost zpružnění pracovně-právních vztahů a zlepšení podnikatelského prostředí nemyslí až tak úplně vážně.

Pokud bych měl být konkrétnější, tak např. v nedávné minulosti mě zarazila parlamentní debata, jejímž výsledkem bylo pověření Komise řešit možné uzavření pobočky automobilky Volkswagen v Holandsku. Vzápětí na to jsme přijímali v Parlamentu usnesení, které zakazovalo německému ocelářskému koncernu uzavřít nerentabilní továrnu v severní Itálii. A před pár dny se mi dostal do rukou dokument koncernu Unilever, který řeší velmi nelehkou situaci své továrny na zmrzlinu ve francouzském Saint-Dizier.

Z prohlášení vyplývá, že za posledních deset let odběr tohoto produktu poklesl o 43% a v současném nelehkém konkurenčním prostředí se vedení koncernu rozhodlo snížit produkci továrny. Toto snížení produkce by způsobilo ztrátu přibližně 240 pracovních míst. V souladu s francouzskými zákony vstoupily do hry odbory a po dlouhých jednáních bylo výsledkem, že zaměstnavatel, tedy koncern, bude garantovat dvě nabídky nového pracovního místa pro každého z propuštěných zaměstnanců a to nejdále do 70 km od jeho bydliště; změnu pracovní doby, která vytvoří 30 dodatečných pracovních míst; závazek snížit množství propouštěných o 12; v rámci koncernu vytvořit 26 pracovních míst v továrně Knorr a 9 pracovních míst v továrně Alsa; 35 pracovních míst ihned nabídnout v rámci logistického partnerství a 20 dalších míst nabídnout v příštích 36 měsících.

To vše pouze v rámci prvního pilíře. Ten druhý pilíř slibuje individuální podporu, jako je např.: podpora při dobrovolných odchodech, dostupných velkému počtu osob; vytvoření programů v rámci rekvalifikace; podporu v případě vytváření vlastního podnikání; podporu na mobilitu této pracovní síly a pro profesní výuku uvolnit 375 tisíc euro.

Připadá vám to přehnané? Tak čtěte dál, protože to stále ještě není vše. Třetí pilíř tvoří finanční kompenzace, jako jsou např.: odstupné či zajištění ve výši 76 tisíc euro na osobu a náhradu mzdy po dobu trvání jednoho roku pro každého zaměstnance, který si najde místo po propuštění.

Těchto celkem 112 nejrůznějších opatření bylo v souladu s francouzským pracovním právem nabídnuto těmto zaměstnancům vyrábějícím mražené sladkosti. Pokud jste vydrželi dočíst až sem, asi vás nepřekvapí, že přes toto všechno část odborových organizací vyhlásila stávku. I když tito odboráři zastupují pouze 20% zaměstnanců, byli schopni zastavit veškerou produkci a ohrozit také zbývajících 220 zaměstnanců. Nevím, zda výše řečené potřebuje další komentář. Snad jen úplně na závěr si neodpustím stručnou řečnickou otázku. Myslíte si, že v takovémto právně-odborářském prostředí může Evropa obstát v celosvětové soutěži?