Jeden s největších zážitků, o který bych se chtěl s Vámi podělit, si odnáším z řízení plenární schůze v průběhu středečního večera minulý týden. Stal jsem se svědkem projednávání zprávy s poměrně obecným názvem „Sociální dopady omezování výroby v automobilovém průmyslu v Evropě“, a která skrývala zprávu Komise o uzavření části výroby jediného závodu koncernu Volkswagen v Belgii.

Zpráva byla bedlivě sledována také z galerie obsazené odboráři zmíněné továrny a v plénu bylo připraveno diskutovat o tomto tématu okolo deseti poslanců. Vyznačovali se tím, že převážnou většinou pocházeli z Beneluxu a všichni byli velmi militantně, řekl bych levicově, naladěni. Postoj křesťanských demokratů byl tentokrát střízlivě pravicový, vyzývající k další liberalizaci, ke snížení daňové zátěže a k zlepšení prostředí pro podnikatele tak, aby se výroba nemusela z Evropy stěhovat směrem na východ, zejména do Asie.

Většina vystoupení mi připomínala rétoriku padesátých let či ještě možná mého ranného dětství v první polovině šedesátých let. Největší aplaus sklidil ve svém vystoupení jeden italský kolega, který hovořil o zlotřilém kapitálu a zlotřilých kapitalistech, kteří neustále zvyšují své zisky na úkor pracujících, o tom, jak průměrný občan Evropy trvale chudne, klesá koupěschopnost obyvatelstva a Evropa se propadá do bídy. Každý zřejmě žijeme v jiné Evropě a proto mě jeho rétorika velmi překvapila. Neméně mne překvapilo, jak často byl přerušován aplausy a potleskem z galerie. Ve svém vystoupení vyzval k radikálnímu zásahu ze strany Evropské unie a Evropské komise, k přípravě nových směrnic o pravomoci podnikových rad a posílení moci odborů. Nepokrytě také vyzýval k tomu, aby Evropa tomu zločinnému koncernu Volkswagen toto omezení výroby zakázala a donutila jej, aby se o všechny pracující řádně postaral.

Zvyšování vlivu odborů či jejich vlastní podíl na řízení mi opět připomínalo doby dávno minulé. Úsměvným paradoxem snad jen to to, že na druhé straně barikády, pod palbou těchto velmi agresivních levičáků, byl komisař, který má na starosti sociální otázky. Tímto komisařem není nikdo jiný než Vladimír Špidla. Zoufale namítal něco v tom smyslu, že Komise dělá vše co může, že musí postupovat podle stávajících zákonů a platných předpisů, a že opravdu nemůže splnit ty nejradikálnější požadavky. Když si vzpomenu na jeho vystupování nejen v opozici, ale i jako ministra práce a sociálních věcí či jako premiéra České republiky, vzpomněl jsem si na úsloví o božích mlýnech. Melou pomalu, ale jistě!