Kdysi jsem někde četl, že poslední komunistický prezident Gustav Husák v dobách, když byl ještě mladým intelektuálem, v bratislavských kavárnách při popíjení se zástupci slovenských hlinkovců proslavil heslo: „Čo politika rozděluje, slivovička spojuje“. Na tento příběh a přípitek jsem si vzpomněl tento týden ve Štrasburku, kdy se hlasoval tzv. labelling alkoholu.

Pro někoho je možná nepředstavitelné (nebo nepochopitelné), že může existovat příloha k zákonu, ve které se zákonodárce snaží zmapovat veškeré produkované destiláty na evropském trhu, včetně jejich přesného popisu a s určením jejich složení. V případě jistých krajových likéru popis zaznívá téměř exoticky, protože se občas objevuje i popis destilátů, které většina poslanců EP nikdy neslyšela.

Velkým problémem se při projednávání této normy stala vodka. Poláci, Švédové, i Finové velmi bojovali za dodržení tradičních receptů, naproti tomu, řekněme „ekonomické zájmy staré patnáctky“ směřovaly k velké flexibilitě úpravy v tom smyslu, že by se „vodkou“ mohl jmenovat jakýkoliv destilát vyráběný z nejrůznějších produktů, např. ve Španělsku z melounů. Při finálním hlasování Poláci se svojí snahou po uzákonění tradičního receptu neuspěli.

Nás Čechy, zejména po jisté mediální bouři, zajímalo hlasování o slivovici. Bylo potřeba nejen odstranit formální chybu způsobenou chybou při přepisu, ale původní návrh ještě navíc obsahoval možnost, že slivovicí může být i ovocný destilát obsahující ochucovadla ovocného původu, což je něco, čím by každý správný Čech, či lépe řečeno Moravák, pohrdl. Pozměňovací návrh, který tuto možnost zakazuje, umožnil vyhovujícím způsobem českou slivovici definovat.

A jak v souvislosti s tímto tématem zaznělo na společné schůzce všech českých poslanců s ministrem zahraničí v Bruselu – slivovice je jedna z mála témat, na kterém se všichni shodneme bez rozdílu politických stran. Že by stín Husáka…?!