Několik dní minulého týdne jsem strávil v rumunské Bukurešti, kde se sešlo předsednictvo mojí politické skupiny EPP-ED. Místo setkání nebylo pochopitelně zvoleno náhodou. Rumunsko je spolu s Bulharskem čekatelským státem na členství v EU, který má k vstupu – porovnáme-li jeho situaci třeba s Chorvatskem či Tureckem – zatím nejblíže.

Nad jeho brzkým členstvím v EU však visí po referendech o evropské ústavě ve Francii a Nizozemí poměrně velký otazník. Paradoxně to není kvůli jeho vnitropolitické a ekonomické situaci. Že Rumunsko nesplňuje řadu kritérií na členství v EU a jeho státní aparát se potýká s korupcí obřích rozměrů, není tajemstvím. Potvrdili to koneckonců i slova samotných rumunských zástupců. Otazník nad osudem dalšího rozšiřování vystavili Rumunsku a dalším čekatelským státům právě Francouzi a Nizozemci. Ukázalo se, že některé unijní národy se ještě nesmířily s posledním rozšířením Unie a nehodlají jen tak zkousnout jeho pokračování směrem na východ. I když je za stávající právní situace technicky možné EU ještě o dva státy rozšířit, debakl evropské ústavy ve Francii a Nizozemsku vynesl na evropskou politickou scénu příliš mnoho otázek na to, aby bez jejich zodpovězení mohli Rumuni a Bulhaři očekávat standardní pokračování přístupových jednání podle původního plánu.

O to víc mě ovšem překvapilo, jak minimální dozvuk mělo hlasování ve Francii a Nizozemsku na rumunské politiky i samotné evropské poslance, kteří se v Bukurešti sešli. O evropské ústavě se sice mluvilo hodně, nicméně diskuse probíhala způsobem, jako by snad ani žádná referenda nebyla, jakoby nebylo pochyby o tom, že ústava nakonec vstoupí ve stávající podobě v platnost. Přiznám se, že mě tahle bohorovnost eurooptimistů lehce zvedá adrenalin.