Možnost vystoupit na plénu při projednávání usnesení k euroústavě jsem nakonec dostal. Politická diskuse však v podstatě neproběhla. Většina europoslanců zvedla ruku pro několikastránkový dokument obsahující desítky frází, které již předem staví případné kritiky do role těch nevědoucích a pomýlených (viz můj příspěvek z minulého týdne). Já – stejně jako další kolegové z řad ODS – jsem hlasoval proti. A to ze dvou důvodů: za prvé nesouhlasím s tím, co návrh euroústavy zavádí, za druhé se mi příčí postup, jakým způsobem je v souvislosti s jejím přijímáním manipulováno s veřejným míněním. Důvodů, proč nesouhlasím s euroústavou, je mnoho, tady jsou ale ty základní:

Euroústava posouvá Evropskou unii k jednomu velkému státu, aniž by na to byli její jednotliví členové připraveni a zralí. Na jejím základě získá EU například pravomoc uzavírat mezinárodní smlouvy (a zavazovat tak i své členy, včetně České republiky), bude z řízen post jednoho ministra zahraničních věcí, který bude jednat jménem EU, budou zavedeny jednotné „evropské“ symboly jako vlajka, hymna atd. Jasně tedy míří k vytvoření federativního státu. Já naproti tomu zastávám názor, že EU by měla nadále fungovat jako liberální společenství založené na vzájemné ekonomické spolupráci.

Euroústava vzdaluje EU občanům, protože nenaplnila očekávání, že bude jednoduchým a srozumitelným dokumentem. Zatímco běžné ústavy se vejdou na několik stran textu, euroústava představuje dlouhý, nečitelný a nesrozumitelný dokument, v němž existuje řada nejasností a neshod.

Euroústava omezuje suverenitu ČR. To není fráze, ale shrnutí toho, že přijetím euroústavy ztratí Česká republika řadu dosavadních pravomocí. Některé záležitosti se nově přesunou do rozhodovací kompetence evropských institucí, o mnoha oblastech se bude nově hlasovat kvalifikovanou většinou. To znamená, že čeští zástupci ztratí možnost vetovat rozhodnutí, která budou mít na nás negativní dopad.

Euroústava vznikla v rychlosti a pod tlakem jejích zastánců. To znamená, že její podoba není výsledkem všeobecného konsenzu v Evropě, ale uměle vytvořeným dokumentem, do něhož její tvůrci zanesli řadu novinek nad rámec původního zadání. Podle něj měl vzniknout jeden ucelený dokument, který by shrnul dosavadní právní základ EU a umožnil tak budoucí rozšíření EU.

Často se mě lidé ptají na konkrétní příklady z ústavy, které pro nás mohou být nevýhodné. Diskusi o euroústavě však nelze takto omezovat. Ústava je první zákon mezi všemi ostatními zákony ve státě a její přijímání je důležitým historickým aktem. EU však žádný stát přirozeně netvoří. Alespoň ne v současnosti.

Od zastánců euroústavy jsem již mnohokrát slyšel, že když nic jiného, zavádí tento akt do rozhodování EU větší efektivitu. Na to odpovídám, že neporovnatelně větší cenu má pro mě princip demokracie. A s tou si tvůrci a skalní příznivci euroústavy zahrávají.

Zkrácený text projevu předneseného při projednávání evropské ústavy:

Rezoluce k evropské ústavní smlouvě je napsána ve velmi pozitivním duchu. Doporučujeme zde dokonalé dílo, jako bychom nevěděli o jeho slabinách… Neměli bychom ale neslyšet hlasy, které upozorňují na nedostatky současného návrhu ústavy. Můžeme se shodnout na tom, že přes veškerou snahu není tato ústava ani průhledná, ani srozumitelná. V navržené rezoluci mne také zaráží fakt, že příliš nepočítá s demokratickou diskusí a tím označuje ty kdo mají ke smlouvě své výhrady jako protievropské.

Evropská ústava je praktický instrument, který ovlivní evropskou integraci na příští desetiletí. Evropa se buď může vydat směrem k byrokratickému federalismu, superstátu, nebo směrem politicky opačným – k liberální a konkurenceschopné Evropě. Řekněme jasně: přijetí či nepřijetí euroústavy je především politická volba, nikoliv integrační nutnost. A v tomto případě je zcela legitimní mít možnost hlasovat jak pro přijetí ústavy, tak i proti.

Ratifikace je často předkládána jako nezbytný krok, o kterém není žádoucí příliš diskutovat. Zastánci euroústavy někdy dokonce straší a vyhrožují, že Unie se nenechá brzdit několika málo státy, které ústavu neratifikují, vytlačí je na periferii a přinutí, aby se spokojily s nějakou slabší formou přidružení. Tento přístup považuji za velmi neférový. Opakovaně jsem již odkazoval na nebezpečí porušování demokratických principů. Vyrůstal jsem v politickém systému, kde se při každých volbách předpokládalo radostné a veselé ANO pro tu jedinou možnou volbu. Velmi bych zde varoval před užitím stejných principů.

Cíleně se ve svém vystoupení nechci věnovat přímo ústavní smlouvě. Chci pouze zdůraznit nutnost otevřené a demokratické diskuse a to, že případné nepřijetí neznamená ani tragédii, ani konec integračního procesu v Evropě. Naopak, mohlo by vést k hlubšímu zamyšlení nad směrem, kam se evropská integrace ubírá a kde by ji voliči chtěli skutečně vidět.