Téma ekologie, životního prostředí a další moderně nazývané „green“ budí ve veřejnosti náležité emoce. Snad nikomu není lhostejná představa, v jakém prostředí budeme jednou žít my a naše děti. Bohužel toho často využívají i ti, kteří se, pod záštitou jakýchkoliv vděčných témat, chtějí pouze zviditelnit. Příkladem by mohl být bývalý americký viceprezident Al Gore, který díky propagaci ekologického pohledu získával nadprůměrné sympatie nejen u amerických občanů, ale po celém světě. Přílišná akcentace „zeleného“ pohledu, bez vnímání ekonomického prvku, může však být pro lidstvo podobně zničující. Pokud si totiž nastavíme tvrdé ekologické limity, a to je v posledních letech snaha Evropy, ztratíme konkurenceschopnost a dopady na naše životy budou více než citelné. Nelze samozřejmě prohlásit, že „přírodu stejně nezachráníme, tak proč se na ni ohlížet“. To by nebylo ani pravdivé, ani prospěšné. Důležité je si ale uvědomit, nebo možná jen nahlas připustit, že bez ostatních států světa, jako je Indie, Čína, USA nezmůže Evropa téměř nic a sebelikvidační hrdinský skok do propasti asi není to, co by občané EU ocenili nadšeným potleskem. Klimatické změny jsou fakt, se kterým musíme počítat, na který se musíme připravit, ale smysl má jedině celosvětově organizovaný přístup zohledňující také ekologicko-ekonomický pohled.

Jak jsem již v názvu uvedl, uměle vytvořený pomník s názvem „Ochraňte Matku Zemi“ se začíná více a více drolit. Panel OSN zabývající se změnami klimatu (Intergovernmental Panel on Climate Change – IPCC) se po neúspěšné konferenci v Kodani na konci minulého roku, potýká s dalšími, neméně závažnými problémy. Více a více probleskují zprávy o tom, že opoziční názory některých vědců z IPCC nejsou publikovány, ani připuštěny k debatě, a že jejich prohlášení často mizí v odpadkových koších. Navíc nedávno vyšlo najevo i několik dalších drobných skandálů, týkající se zejména manipulace s daty, informacemi a podklady pro vědecké závěry. Momentálně asi nejznámější z nich, je „drobná“ záměna použití časového údaje v „seriózní zprávě“ o tání ledovců. Ukázalo se, že zpráva nevycházela z dlouhodobého zkoumání vědců, ale z pozorování himalájských horolezců, kteří prohlásili, že ledovce v Himalájích roztají do roku 2350. Tento údaj byl, chci věřit, že zřejmě nedopatřením, podkladem k mnoha dalším vědecky podloženým závěrům a navíc i, zřejmě pro lepší srozumitelnost, poupraven na rok 2035. Zpráva pak již, docela pochopitelně, proletěla světem jako blesk a rozfoukala již doutnající plaménky klimatického šílenství.

Tento příklad názorně ukazuje jakým způsobem IPCC pracuje. Vědecká čest jako by ustoupila komerci a snaze za každou cenu prosadit svůj pohled na svět. Vždyť je to pro dobro nás všech! Jenže na takových základech asi nelze v budoucnu postavit nic, aniž bychom dříve nebo později neztratili pevnou půdu pod nohama. Po neúspěšných kodaňských jednáních a po zveřejnění utajené e-mailové korespondence vědců IPCC panelu o zkreslených údajích, sice odstoupil šéf sekce OSN pro klimatické změny, to ale určitě nebude stačit, aby začal úřad fungovat tak, jak má, a aby se mu navrátila důvěryhodnost.

Zprávy podobného typu sice váhavě vyplouvají na povrch, otázkou však zůstává, zda je to včas a zda je to dostatečné. Šokuje mě totiž zaslepená zatvrzelost ekologických fanatiků, kteří na půdě Evropského parlamentu žádnou kritiku v této oblasti nepřipouští, odmítají jakoukoli revizi evropských politik v této oblasti a hodlají pouze dále ostřit meče před dalším summitem v Mexiku v prosinci tohoto roku.  Myslel bych, že si postupně musí uvědomit, že není čas na donquichottský boj s klimatickými změnami, ale že nadešel čas se na jejich příchod co nejlépe připravit.