O víkendu nás všechny šokovala zpráva o havárii polského vládního letadla. Já osobně jsem byl touto nepředstavitelnou tragédií natolik zaskočen, že bych své pocity v ten okamžik přirovnal ke dnům, kdy jsem se dozvěděl o teroristických útocích na New York nebo ke vzpomínce z dětství na 21. srpen 1968. Bude to zkrátka pro nás takový den, o kterém si budeme pamatovat, co jsme dělali v ten moment, když nás tato zpráva zastihla.

Paradoxnost celé této tragické události umocňuje i výročí 70-ti let po masakru polských elit a polské inteligence na stejném místě. A nyní, když se jiné polské elity snažily uctít jejich památku, tak se sami stávají další obětí, dalším smutným pomníkem.

Jestli lze vůbec hledat na celé věci něco nepatrně pozitivního (pokud tedy není zvrácené, použít slovo pozitivní ve srovnání s takovým neštěstím), pak je to reakce ruské strany a ruských vládních činitelů, včetně premiéra Putina. Jestliže tragédie často národy rozdělují, jsou tragédie, které je mohou naopak sblížit. Já doufám, že tento druhý katyňský masakr bude patřit k těm tragédiím, které mají v tom všem tmavém neštěstí malý pozitivní záblesk.