Právě uplynulo 60 let ode dne, kdy definitivně skončila druhá světová válka, svým rozsahem i důsledky největší válečný konflikt v dějinách lidstva. V souvislosti s tím se objevilo mnoho polemik o jejích příčinách, průběhu a závěru, v posledních dnech však jakoby všechny diskuse zastínil fakt, že řada politiků z různých států odmítla pozvání ruského prezidenta Putina na okázalé oslavy konce války do Moskvy. Na celou věc jde nahlížet z mnoha úhlů, ale dát jednoznačné odpovědi je téměř nemožné. Ani já jsem v tom chvíli neměl jasno.

Tak třeba osobnosti Hitlera a Stalina: můžeme dnes vůbec někoho oslavovat jako vítěze války, když proti sobě jako hlavní soupeři stáli dva stejně šílení a krutí diktátoři? Můžeme oslavovat stalinské Rusko jako vítězný stát, když v jeho čele stál člověk, který zavraždil miliony příslušníků vlastního národa a pouštěl se do stejně zrůdných projektů sociálního inženýrství jako jeho protivník? Nikdo dnes asi nezpochybňuje, že Stalin nebyl humánním osvoboditelem Evropy, ale že usiloval jen a pouze o rozšíření sféry vlastního vlivu.

Z druhého úhlu pohledu se lze ptát, zda je přijatelné odmítnout pozvání současného ruského prezidenta Putina k návštěvě moskevských oslav. Osobně postoj politiků zejména z pobaltských států, ale také například z Polska chápu. Být jimi, také by se mi zřejmě příčilo jet do Moskvy pompézně oslavovat konec války, když tato událost zároveň zahnala mou osvobozenou zemi na několik dalších desetiletí do přímého područí Ruska (pokud jde o Pobaltí) nebo pokud ruský osvoboditel předtím, než „prozřel“ a stal se osvoboditelem, s německým okupantem vyhandloval, jak si mou zemi rozdělí (to v případě Polska). Chápu je, na jejich místě bych reagoval obdobně.

Za třetí jsem se sám sebe ptal, zda je vhodné, aby největší oslava výročí konce války byla právě v Moskvě. I když ruští vojáci přispěli k pádu hitlerovské říše největší měrou, nebyl by mnohem více symbolickým místem třeba Berlín, kde se odehrály i poslední boje této války? Kladu si tuto otázku, přestože vím, že pro Němce znamená konec druhé světové války i po šedesáti letech něco jiného než pro zbytek Evropy a že umístit hlavní oslavy do jejich hlavního města by byl pro německou společnost kontroverzní a bolestivý krok.

A konečně mě – jako dodatečná otázka k těm třem předchozím – napadalo, jestli je vůbec vhodné v souvislosti s koncem druhé světové války používat slovo oslava.

Pro sebe jsem si odpověděl v neděli, když jsem se účastnil hradního setkání politiků na pozvání prezidenta Václava Klause u příležitosti šedesátiletého výročí ukončení druhé světové války. Necítil jsem se, že něco slavím. Nevzdával jsem poctu generálům, generalisimům ani prezidentům tehdejším, natož současným. Myslel jsem „jen“ na ty desítky milionů lidí, kteří válku z toho či onoho důvodu a na té či oné straně nepřežili. A díky tomu mohu říci, že chápu motivaci těch, kdo do Moskvy nejeli, respektuji jejich svobodné rozhodnutí a raduji se, že evropští politikové mohou svobodná rozhodnutí činit.

Nesmírně si ale vážím gesta lotyšské prezidentky Vike-Freiberaové, která nakonec do ruské metropoli odjela. Ukázala nám, že je třeba oddělit dvě historické události- porážku nacismu a expanzi stalinismu. A to prvé je možno slavit. Velkoryse překročila pomyslné stíny svazující novodobou historii baltského regionu a možná celé střední a východní Evropy a prokázala tak obrovskou odvahu. Odvahu dívat se dopředu.