Jednou z významných součástí klimatického balíčku je i směrnice o obnovitelných zdrojích energie. Výbor pro životní prostředí v Evropském parlamentu (ENVI) dostal na starost projednání části týkající se biopaliv. Stejně jako jiné evropské normy, i tato směrnice je velmi silně ovlivněna politickými přáními současné Evropy a většina závazků, která se členské státy zavazují dodržovat, jsou spíše politickou proklamací než reálně dosažitelným cílem.

Magická dvacítka
Asi k tomu svádí pro politiky zřejmě magicky znějící rok 2020, protože dvacítky jsou i v dalších nejrůznějších ukazatelích. Tak například bylo schváleno nejen snížení produkce emisí oxidu uhličitého do roku 2020 o 20%, ale také 20% podíl obnovitelných zdrojů do roku 2020. Celé německé předsednictví bylo ve znamení snahy dvacítku vnutit jednotlivým vládám. Naštěstí česká vláda v čele s Mirkem Topolánkem tomuto tlaku nepodlehla.

Kapacita České republiky pro obnovitelné zdroje se pohybuje někde nad 10%, velcí optimisté hovoří až o 14%. Proč jsou obnovitelné zdroje pro Českou republiku problém? Využití vodních zdrojů je téměř vyčerpáno. Jestliže někdo přemýšlí o jejich dalším energetickém využití, naráží na odpor stejných ekologů, kteří volají po zvýšení podílu obnovitelných zdrojů. Možnosti větrných elektráren jsou omezené a z hlediska celkové požadované kapacity spíše zanedbatelné. Lokální produkce biomasy je v plenkách a ani do budoucna nemůže nahradit produkci Temelína či klasických elektráren.

Biopaliva – z premianta repetentem
V posledních letech se hodně vzhlíželo k produkci biopaliv. Každý si určitě všiml, že nám republika v létě téměř zežloutla a že díky stávající politice Evropské unie každý farmář, který mohl, oséval své pole řepkou olejkou. Postupem času se však biopaliva dostala na opačný konec popularity. Způsobil to efekt, celosvětového zavádění biopaliv a jejich výroby nejen z řepky olejky, ale také z kukuřice či obilovin, přeměny cukrové třtiny na biolíh, spalování palmového či arašídového oleje. Výsledkem bylo nejen zvýšení cen potravin, ale také zjištění, že výroba biopaliv zanechává výraznou uhlíkovou stopu.

Odpůrci tohoto názoru budou polemizovat, že za nárůstem cen potravin stojí spíše sucho v Austrálii, či zvýšená absorpce potravin v Číně. Přestože si uvědomuji, že zvýšení cen potravin je multifaktoriální záležitost, vliv biopaliv na tento trh je bez diskusí. Neopomenutelný je také dopad na biodiverzitu. V Evropě je představován zemědělskou monokulturou, v tropických oblastech má přímý či nepřímý vliv na úbytek tropických pralesů. Pro všechno toto se, řekněme, z evropského premianta, jakým biopaliva bezpochyby byla, stal velký repetent. A tak, jak byla dřív vyzdvihována, jsou dnes zavrhována. Velmi bych se přimlouval za realistický přístup. A to nejen v této oblasti.