V poslední době se na mě čím dál více spoluobčanů obrací s otázkou, jak je to tedy s těmi fotovoltaickými elektrárnami, s energií z obnovitelných zdrojů, proč je najednou ČEPS (Česká energetická přenosová soustava) nechce připojovat a zda-li v tom není nějaká diskriminace. V této souvislosti jsem si vzpomněl na jeden krásný a téměř učebnicový příklad.

Na jedné konferenci jsem navštívil malý karibský ostrov. Při seznamování se s místním prostředím mi při výhledu na obrovskou elektrárnu běžící na fosilní paliva (v tomto případě ropa či mazut), mi průvodce s povzdechem řekl – podívejte se, kam vede fungování zahraniční lobby. Krajinu hyzdí obrovská elektrárna a přitom jsme ostrov, kde skoro 360 dnů v roce fouká, kde máme přibližně 330 slunečních dní, tudíž ideální prostředí na to, abychom žili pouze z obnovitelných zdrojů. Proč někdo tuto elektrárnu nezavře a nepoužíváme místo ní pouze větrné a fotovoltaické elektrárny…

Při další zastávce jsme viděli, že ostrov skutečně na své návětrné části větrný park má a ten navíc i řádně funguje. Každého se špetkou ekologického smýšlení pak automaticky napadne, jak zajímavá myšlenka to je. Vytvořit z tohoto místa příklad absolutní soběstačnosti. Čistý, fungující a vzorový ostrov v dnešním průmyslem postiženém světě.

Pak mě napadla otázka a rovnou jsem se na ni zeptal. Co se stane, když ten vítr přestane foukat, byť je to třeba  na pět nebo deset dnů v roce. Odpověď se dala očekávat a byla v ní i trocha hrdosti – vždyť nám tady skoro stále svítí slunce. Pokud nemáme vítr, máme slunce. A tehdy mi došlo, jak krásně jdou na tomto ideálním příkladě ukázat limity obnovitelných zdrojů.

Představte si, že bude 100% potřeby energie celého ostrova dodáváno z obnovitelných zdrojů, ať již z fotovoltaických nebo větrných elektráren… a pak pouze čtyřikrát do roka, třeba na 48 hodin přestane foukat vítr. A k tomu se ještě setmí. Bude večer. A ze sta procent spadneme na nulu. Jen tak, najednou. Problém, který na světě ještě nikdo řešit neumí jsou zásoby energie. Neumíme si ji někam napěchovat a pak ji, pro tu krátkou chvíli, kdy nám zcela dojde, použít. Ostrov by v tomto případě zůstal zcela bez proudu …, než by zase svítilo slunce nebo začal foukat vítr. A to si v dnešní době asi nedovedeme představit, jako něco, s čím bychom – byť na pár dní v roce, chtěli žít.