Jedním z nejvýznamnějších témat, kterými se Evropský parlament v současnosti zabývá, je otázka klimatických změn. Protože bych chtěl předejít nejrůznějším útokům radikálních ochránců životního prostředí, musím hned na začátku zdůraznit, že i já považuji nadprodukci kysličníku uhličitého za vážný problém. Neříkám to na základě výsledku politických debat, ale přesvědčení, které jsem získal po debatách s odborníky v oblasti klimatologie. Ti již několik let upozorňují na narůstající nebezpečí překročení krizového bodu a nevratných změn naší planety.

Hlavní evropské politické téma

Jak jsem uvedl, v Evropě se toto téma stalo politickou záležitostí číslo jedna a je zbytečné polemizovat o tom, zda oprávněně, či neoprávněně. Klimatické změny se staly součástí jarního zasedání Rady, objevují se v Lisabonské strategii a zdá se, že je to v Evropském parlamentu téměř důležitější téma než hospodářský rozvoj či vytváření nových pracovních míst v Evropě. Vše nasvědčuje tomu, že se Evropa rozhodla přijmout kroky, které by zvrátily tento nepříznivý trend, a rozhodla se být jakýmsi pionýrem či možná vedoucí silou ve světě v boji proti klimatickým změnám. Řešení vidí v přechodech na obnovitelné zdroje energie, ve snížení emisí produkovaných jak průmyslem, tak dopravou a v této oblasti rozvíjí několik iniciativ. Obchodování s emisemi. Prvním významným a všeobecně známým dokumentem byl Kjótský protokol, ve kterém se účastnické země zavázaly k redukci skleníkových plynů podle velmi komplikovaných propočtů a složitých kvót. Již tehdy bylo dohodnuto obchodování s emisemi, což zjednodušeně znamená, že země, která sníží emise oxidu uhličitého více, než se zavázala, má právo tento svůj přebytek prodat státu, který má s plněním kvót problém. Jde o otázku, která je v současné době v Evropě přehodnocována a znovu projednávána. Například komisař pro životní prostředí Stavros Dimas se netají záměrem celý proces obchodování s emisemi zpřísnit – dalo by se říct, že zejména jde o snahu prodej přebytků zdražit.

Nerealizovatelné cíle

Zmínil jsem, že i Evropský parlament si hodlá vytknout některé velmi ambiciózní cíle. Bohužel jsou dle mého soudu často nerealizovatelné. Parlament chce například donutit výrobce osobních vozů ke snížení emisí z výfukových plynů, motivovat průmysl a podnikatele k přechodu na obnovitelné zdroje energie a nastartovat něco jako třetí průmyslovou revoluci. Pokud ale stanovíme cíl podílu obnovitelných zdrojů energie příliš vysoko, pak se jím členské země řídit nebudou. Nepřidáme-li k obnovitelným zdrojům i jadernou energii, jednoznačně zvýhodníme státy s vhodnými geografickými podmínkami.

Jasná čísla

Než si odpovíme na otázku v titulku tohoto příspěvku, bude třeba se podívat na několik důležitých údajů. Celosvětová produkce oxidu uhličitého činí 27 miliard tun ročně. Jeho největším producentem jsou USA – sedm miliard –, na druhém místě Čína s pěti a až teprve na třetím Evropa se svými třemi miliardami tun. Z těchto čísel je zřejmé, že sebeambicióznější plán (a některé plány jsou skutečně ambiciózní, protože hovoří o možném snížení produkce oxidu uhličitého až o jednu třetinu do roku 2025, tedy o jednu miliardu tun) nejenže nemůže přinést kýžený efekt a přivodit očekávaný zvrat, ale rozvoj v Asii, hlavně v Indii a Číně, ve svém důsledku způsobí pouze další obrovské navýšení emisí.

Jednodušší cesta

Již dnes víme o plánovaném spuštění dalších 140 tepelných elektráren během příštích tří let v Číně, což dle odhadů zvýší produkci oxidu uhličitého o čtyři miliardy tun. Jak absurdní se po těchto několika číslech zdá ona otázka! Ale i když známe odpověď, podívejme se na evropskou strategii blíže. Stále populárnější se stává i debata o obnovitelných zdrojích. Dalo by se to za současné situace pochopit. Proč ale zůstává tabu další možná a dle mého soudu jednodušší cesta spočívající v jiném zdroji energie – tedy v tom jaderném? Nepřehlížet jadernou energii. Podíváme-li se na celoevropskou produkci, zjistíme, že z čistých zdrojů tvoří jaderná energetika přibližně 70 procent. Asi 20 procent biomasa, sedm připadá na vodní elektrárny a jen tři procenta jsou ten stále skloňovaný zbytek, tedy například větrné elektrárny. Z těchto údajů lze jasně vidět, že obnovitelné zdroje energie tvoří pouze 30 procent takzvané low CO2 energy čili bez oxidu uhličitého produkované energie.

Přes všechna negativa je jaderná energie jedinou v současnosti reálnou alternativou k té z tepelných elektráren. Pokud chce Evropa skutečně přispět k zastavení klimatických změn, nemůže přehlížet všechny známé zdroje čisté energie a hlavně – nesmí na to zůstat sama.