V posledním týdnu došlo na půdě Evropského parlamentu (EP) k situaci, kterou bych ani já sám ještě před měsícem neočekával. Při svém nástupu do funkce jsem opakovaně zdůrazňoval, že demokratický deficit EP mimo jiné spočívá v tom, že je vše dopředu dohodnuto, vše důkladně předjednáno, jak říkají evropští politici – my se vždy nakonec nějak dohodneme. Hlasování na plénu bývá často velmi formální a postrádá jakýkoli náboj nebo možnost zvratu či změny. To vše platilo do úterního večera minulého týdne. V úterý designovaný šéf nové Evropské komise José Barroso nastoupil před europoslance se svým prohlášením a v něm na rozdíl od všech očekávání zdůraznil, že trvá na komisi, tak jak byla původně navržena. Trval na všech jménech a neudělal ani to, co já jsem předpovídal, že provede kosmetické změny v přidělení některých resortů a přesunu některých kompetencí. Jeho vystoupení bylo poměrně ploché, nebylo ani špatné ani nijak výjimečné. V následných odpovědích na výhrady či dotazy poslanců z pléna se však choval jako brilantní státník. Sliboval vstřícnost k Evropskému parlamentu, kterou ale dosud příliš neukázal.

Z úterý na středu probíhala četná kuloárová jednání. Očekávalo se, že Barrosův tlak bude veden hlavně k frakci liberálů, kde by snad mohl získat nějakou přízeň. Opak byl pravdou. V úterý večer i ve středu ráno docházely zprávy o tom, že noční zasedání socialistů skončilo jednoznačným rozhodnutím závazného hlasování proti komisi a tímto závěrem, pokud by ho všichni členové frakce dodrželi, byl osud Barrosovy komise v podstatě zpečetěn. Z pohledu národních delegací došlo k paradoxní situaci, kdy v případě české delegace by zástupci české pravice hlasovali pro komisi a tedy v podstatě i pro pana komisaře Špidlu a jeho soukmenovci, tzn. zástupci sociální demokracie, kteří jej vehementně prosadili na post komisaře, by hlasovali proti němu. V podobné situaci se ocitli i naši maďarští kolegové.

K hlasování nakonec překvapivě nedošlo, protože pan Barroso pochopil, že mu bude nějaký ten hlas ke schválení komise scházet a rozhodl se hlasování o vyslovení nedůvěry neriskovat. Ve středu dopoledne předstoupil s tím, že žádný oficiální návrh hlasování o komisi nepředloží. Jeho řeč nejprve vyvolala bouři posměšků v řadách socialistů a levice, v závěru však sklidil potlesk za vstřícnost a jisté státnické kroky. Výsledek jednání o komisi je, hlavně u starých členských zemí, považován za významný krok. Evropský parlament byl dlouho vnímán jako diskusní kroužek s tím, že o všech významných záležitostech se rozhoduje na úrovni Evropské komise a hlavně na úrovni Evropské rady. A nyní to bylo zřejmě poprvé, kdy Evropský parlament tak říkajíc ukázal zuby. Z hlediska levice to bylo jejich jasné vítězství, z pohledu pravice, dle mého soudu, nakupení spousty taktických chyb, protože i Hans-Gert Pöttering v posledních dnech a hodinách spíše tlačil na pilu a snažil se, jak jeden z mých kolegů vtipně poznamenal, zoufale vztyčovat vlajku na potápějící se lodi.

Z našeho pohledu, přestože jsme byli připraveni podpořit Barrosovu komisi, se jedná o výsledek, který skutečně není asi tak špatný. EP ukázal, že má smysl a z pohledu Barrosovy komise a jeho dalšího konání dojde zřejmě k přehodnocení některých kandidátů. Znovu se také otevřela velmi důležitá otázka, jaké možnosti má předseda při sestavování celé komise, když dostává z každé členské země po jednom kandidátu a tedy nemá v podstatě z čeho vybírat. Asi nejdůležitějším závěrem je, že parlament poprvé, tedy skutečně poprvé, zafungoval tak, jak je to obvyklé ve vztahu k exekutivě v národních parlamentech. Celé jednání o komisi mu tudíž přičtěme ke cti.