V úředníky přeplněném Bruselu se člověk může těžko cítit jako doma. O to snazší je pro mě plnit svůj závazek, který jsem vloni během volební kampaně doma – míním tím v mých severních Čechách – dával voličům.

Sliboval jsem jim, že s nimi budu i nadále v kontaktu. Naposledy jsem tam strávil minulý týden, takže jsem měl dostatek času a příležitostí promluvit si se zástupci zdejších samospráv i s obyčejnými lidmi.

Povídali jsme si o lecčems. Jedním z témat byla moje úvaha vybudovat oboustranný informační kanál na trase města – kraj – Brusel, kterým bych rád reagoval na nové předpisy připravované v EU, jejichž přijetím budou kraje a jejich fungování výrazně ovlivněny. Podíval jsem se do chystané Průmyslové zóny Verne, sešel se se zástupci svého domovského města Kadaně, diskutoval se studenty a navštívil chomutovskou nemocnici. V Jirkově jsem pak diskutoval s místními občany evropskou ústavu, téma, které dnes určuje hlavní dění v EU. Aktuálním tématem je také rekonstrukce nádraží ve Vejprtech. Jako evropský poslanec chci udělat maximum pro to, aby byl tento projekt podpořen z financí EU. O dalším se můžete dočíst v článcích, které během minulého týdne vyšly v místních médiích a které jsou umístěny v sekci věnované monitoringu médií.

I mě, europoslance, se ovšem lidé ptali, „co to tam v té Praze děláme“. Chápu, že v očích většiny voličů už čeští politici překročili hranice zdravého rozumu, že lidé musí mít pocit, že jsme se – my, politici – zřejmě všichni definitivně zbláznili. Neumím ani sám pro sebe to, co se v Praze děje, komentovat jinak, než jako parodii na politiku, kterou rozehráli nejvyšší představitelé této země v čele s člověkem, který v posledních dnech pozbyl u většiny národa i toho posledního respektu.

Předseda vlády není mou oblíbenou osobou lidsky ani politicky, ale poslední dobou je mi ho chvílemi i líto. Je mi líto člověka, jehož ego totálně přehlušilo jeho sebeúctu. Je mi líto člověka, který se musí přenést přes to, že je na titulní stránce dnešního vydání časopisu Týden, kde je zpodobněn jako prase, na kterém se s jezdeckým bičíkem v ruce veze předseda komunistů Grebeníček. Je mi líto člověka, který si o sobě jako jeden z posledních v této zemi myslí, že ještě může efektivně vládnout. Máte to, Stanislave Grossi, ještě zapotřebí?