Minulý týden jsem měl poprvé možnost zažít dohodovací řízení mezi Radou, Komisí a Parlamentem v celé jeho kráse. Ne, že bych se předtím jednání tzv. trialogu nikdy neúčastnil, ale nyní se jednalo doslova o maratón jednání, který probíhal několik dnů a závěrečný sprint – můžu-li zůstat u této sportovní terminologie – končil před půlnocí s tím, že jeho průběh byl divácky velmi atraktivní, protože do poslední chvíle nebylo jisté, jaký bude výsledek.

Pro vysvětlení dodávám, že ten již zmiňovaný trialog je součást legislativního procesu Evropského parlamentu a dochází k němu v okamžiku, kdy Rada nechce přijmout všechny parlamentní změny. Na základě dohody s předsedou Evropského parlamentu je svolán dohodovací výbor, který se snaží vypracovat kompromisní text. V tomto postupu je také názorně vidět rozdíl mezi Evropským parlamentem a parlamenty národních států, kde je finální verze legislativy závislá na rozhodnutí parlamentů. V legislativním procesu Evropské unie není parlament tím silným legislativním orgánem, i když existence dohodovacího řízení je projevem jeho sílící role.

Tentokrát probíhalo dohodovací řízení o již zmíněném LIFE+. Jedná se o program navržený pro členské země na podporu projektů v oblasti ochrany životního prostředí, jako byl třeba program NATURA 2000. Velmi zvláštní však na celém jednání o tomto programu bylo to, že souboj, který se odehrával mezi Radou a Parlamentem se týkal hlavně vymezení pravomocí Komise. Přeneseno na národní úroveň by se jednalo o to, že by parlament prosazoval navýšení pravomocí ústřední vlády či některého z ministerstev. Evropský parlament v tomto případě (a bohužel nejen v tomto) opět bojoval za své evropanství a snažil se co největší množství pravomocí národním státům odebrat a přenést je na instituce unie.

Tak se stalo, že původní a spíše rozumný návrh Komise, že peníze určené na tento program budou jednoduše rozpočítány podle počtu obyvatel na členské země a toto jakési základní kritérium doplněné o kvalitu zpracovaného projektu bude směrodatné pro rozdělování peněz, byl ze strany parlamentu silně napadán a EP žádal přenést rozhodování na Komisi. Bylo požadováno, aby posuzování na úrovni členských států bylo pouze orientační a jednalo se o fakt, ke kterému lze pouze nezávazně přihlédnout. To však parlamentu nestačilo a k tomu navíc požadoval zvýšení finančních prostředků, které na úrovni Komise připadnou na administraci. Proti původnímu návrhu Rady tyto administrativní výdaje navrhoval zvýšit dokonce trojnásobně, takže spokojené ržání úřednického šimla šlo slyšet opravdu hlasitě.

Většina požadavků Evropského parlamentu nakonec byla Evropskou radou vedenou německým ministrem životního prostředí vyslyšena. Já, přestože jsem byl členem týmu zastupujícím Parlament a formálně musel jeho stanovisko hájit, jsem v duchu přemýšlel o tom, jaký pocit z výsledku tohoto jednání skutečně budou mít evropští občané a jak všechna ta indikativní čísla skutečně přispějí k ochraně životního prostředí. Obávám se, že závěrem je opět pouze větší byrokracie při schvalování všech evropských programů.