Některé situace nemají jiné řešení než špatné. Bohužel zavedlo se v naší zemi, že tento princip platí prakticky pro každou veřejnou zakázku a absolutně pro každou, pokud spadá do oblasti informačních technologií. Dokonalou ilustrací je příběh projektu elektronických zdravotnických knížek IZIP, který v těchto dnech vrcholí.

Cíl projektu byl a zůstává výtečný, jde o racionalizaci zdravotní péče a zprůhlednění toho, co se děje s léky, tak by se to dalo shrnout do několika slov. To je ostatně cíl prakticky každého IT projektu. Překážka, na kterou IZIP naráží od svého zrodu v roce 2001, je též shodná pro všechny obdobné projekty. Má dva hlavní charakteristické rysy. Průhlednost, to je to poslední, o co lidé odpovídající za chod věcí veřejných stojí. Peníze, to je to první, o co lidé odpovídající za chod věcí veřejných stojí. Kdyby se IT projekty rodily na louce jako jetelíček, bylo by snadné každý IT projekt odseknout hned z počátku, z důvodu prvního. Jenže on se nerodí, on se musí vymyslet, realizovat a spravovat a to nese peníze, takže likvidace nepřichází v úvahu. Řešení je ryze české. Je třeba ho nechat žít a dojit z něho peníze tak, aby nemohl fungovat vůbec nebo aby fungoval jen částečně, a hlavně aby nebylo dosaženo toho, co byl jeho primární cíl, totiž průhlednost.

Na IZIP to platí stoprocentně.

Akcie na majitele Současná fáze projektu IZIP má daleko k přehlednosti. Elektronické zdravotní knížky fungují v dušeném režimu výše popsaném, tedy má pod křídly jednoho ze tří pojištěnců Všeobecné zdravotní pojišťovny. To je hodně lidí, ale aby měl smysl, měli by být zapojeni skoro všichni. K autorům projektu patří doktor Milan Cabrnoch, v obdobích od let 1998 a 2002 poslanec, nyní europoslanec. Od začátku byl spolu s dalším spoluautorem projektu Miroslavem Ouzkým předmětem prudkých útoků. Lidský cit, profesorem Parkinsonem zvaný „nesvistitida“, tedy nenávist spojená s neschopností, pražil oba autory jako grundli.

Je naprosto přirozené, že autoři reagovali racionálně. Nejdříve založili eseročko, to změnili v roce 2006 v akciovou společnost. Kdyby projektu IZIP bylo dáno normálně fungovat, přinášel by úspory v řádu miliard. Je málo příkladů, kdy by honorář za nápad byl více opodstatněný než zde! Nesměli bychom být ale v Česku zachváceném nesvistitidou. Podobně jako někdejší ministr Vladimír Mlynář málem skončil v kriminále za projekt, který měl racionalizovat a zprůhledňovat státní správu (nebylo by divu, kdyby za tento zločin byla v Česku zavedena výjimka zákazu trestu smrti), museli se autoři projektu soudně potýkat s chronikem nesvistitidy Davidem Rathem. Vše nakonec dopadlo tak, že prodali svoje akcie záhadné švýcarské firmě „bez telefonu“, firmě eHI eHealth International AG.

Nestandardní postup? Ovšem. Ale divme se lidem šikanovaným a buzerovaným a difamovaným, že se zachovají nestandardně. A když se ředitel Všeobecné zdravotní pojišťovny Pavel Horák rozhodne odkoupit od záhadných Švýcarů zbytek akciového podílu, strhne se povyk. Oprávněný povyk Jak je v kraji zvykem, povyk je oprávněný. VZP se potácí na pokraji insolvence. Obchodní partner je nedůvěryhodný a jako výmluva vypadá poukaz na to, že akcie jsou anonymní a že vlastně nikdo neví, komu budou peníze nakonec vyplaceny. Máme přímo před očima ukázku toho, jak fungují tyhle akcie, které patří tomu, kdo je má v ruce. Ředitel Horák se brání: „Nejsme detektivní kancelář, abychom si zjišťovali, kdo je s kým provázán. Jsme situací, kterou zjišťujeme, rozčarováni,“ řekl Hospodářským novinám. Jistě má pravdu. Ale rozčarována je i veřejnost, které se tohle všechno odehrává před očima.

Nastala situace zmíněná na začátku naší úvahy. Každé řešení je špatné. Jestli VZP nevezme IZIP plně pod křídla a pořádně ho nerozjede, bude to špatně. Jestli akcie koupí od firmy bez telefonu, bude to špatně. Jestli se elektronické knížky zruší, bude to špatně. Když ředitel Horák nesdělí, kolik bude obchod stát, bude to špatně a když to sdělí, vypukne řev. Muselo se to stát?
Muselo, zase z důvodů, o kterých už šla řeč. Prvotní příčinou je absence politické kultury. Veřejný zájem zde není hlavní prioritou. Principem politického života je rvačka o zlatonosná křesla ber kde ber, napříč politickým spektrem – vidíme, že se rvačka zdaleka neomezuje na přestřelky mezi vládní koalicí a opozicí. Trpí tím samozřejmě občan. Elektronické zdravotní knížky by mohly mnohem lépe sloužit, kdyby měly technickou, ekonomickou, ale i politickou podporu. Jenže zájem o občana se zúžil na jediný bod: aby občan nakonec všechno zaplatil.

Veřejný zájem zde není hlavní prioritou. Principem politického života je rvačka o zlatonosná křesla ber kde ber, napříč politickým spektrem.