Se členstvím v EU je prý podle nejnovějšího průzkumu Eurobarometru spokojeno 67 procent Čechů. Když jsem tuto zprávu zaslechl minulý týden z rádia cestou z letiště, chvíli jsem váhal, zda nejde o omyl a sám sebe jsem se ptal, jaká další čísla zmíněné šetření asi přineslo. Není tajemstvím, že ve vztahu k EU v Čechách převládá – alespoň soudě podle výsledků podobných šetření z minulosti – spíše skepse. Nepozastavil jsem se nad tímto údajem zbytečně. Jak jsem se o něco později dočetl v tisku, díky průzkumu se zároveň ukázalo, že jen 17 procent Čechů si myslí, že mohou nějakým způsobem ovlivnit dění v EU. Těžko říci, které z těchto a dalších podobných šetření vyjadřuje realitu lépe či hůře.

Považuji za nejlepší dát více na vlastní dojem než na různá statistická šetření. A pokud bych skutečně vycházel ze zkušeností, které jsem za již téměř rok a půl působení v EP získal, pak z reakcí lidí kolem sebe – ať už jde o zástupce samospráv či běžné občany – cítím ve vztahu k Evropské unii spíše nervozitu. Nervozitu z toho, že ještě zdaleka nejsme rovnoprávnými a sebevědomými členy a že tempo směrem k tomuto postavení se díky postoji starých členských zemí spíše zpomaluje, než aby před dalším plánovaným rozšiřováním akcelerovalo.

Lidem, kteří příliš necestují asi může být jedno, že nejsme v Schengenském prostoru, ale fakt, že nemůžeme odejít pracovat třeba do Německa či Rakouska za stejných podmínek, jako naši další evropští spoluobčané, se už dotýká téměř kohokoliv. V současnosti to přitom stále více vypadá, že přechodná období zakazující práci našich občanů ve starých členských zemích EU jen tak neskončí a budou s velkou pravděpodobností prodloužena i po roce 2007.

Vysoká spokojenost Čechů se členstvím v EU mě samozřejmě těší. Nadšení premiéra Paroubka, který se vysokým číslem hned pochlubil, jako by šlo o zásluhu současné vlády, však nesdílím. Na rozdíl od něj vidím i ostatní čísla a vím, že ideální stav, kdy se o spokojenosti s EU nebudeme muset nepřetržitě přesvědčovat všelijakými průzkumy, je ještě hodně daleko.