Z pohledu České republiky jde o pátý a nyní úspěšný pokus opozice o svržení vlády. Pokud by se tento scénář odehrál před rokem, Evropa by se na nás solidárně a chápavě dívala. Demokracie má svou cenu. Ale tentokrát je to jinak. Vzhledem k tomu, že tato vláda předsedá Evropské unii, není to už jen problém náš. Je to problém celoevropský. Nemá smysl v tuto chvíli řešit státnickost, či uváženost (případně neuváženost) tohoto kroku opozice. Můžeme se ptát, jako staří Řekové, qui prodest (komu slouží)? Proč ČSSD vyvolala hlasování o důvěře vlády, když se v kuloárech proslýchá, že nebyla připravena na její odvolání? Odpovědi se nedočkáme. Pravdou je, že možná více nervózní než my, Češi, jsou naši evropští spoluobčané. Zejména ti v parlamentu. Jen dnes se mě ptalo přes třicet europoslanců, včetně Hanse-Gerta Pötteringa (předsedy Evropského parlamentu), na politické důsledky pádu vlády.

Dnes vystoupí v Evropském parlamentu Mirek Topolánek. Bude muset nejenom vysvětlit, co se v Praze stalo, ale i dopady na české předsednictví a také (a to Evropský parlament zajímá nejvíce) dopad na ratifikační proces Lisabonské smlouvy. Budu-li krutý, mohu říci, že Lisabonská smlouva je nyní mrtvá. A zasloužil se o to hlavně její neúnavný obhájce a propagátor Jiří Paroubek. Smlouva leží v Senátu parlamentu ČR a tam většinovou podporu nemá. Pouze jistá státotvornost a podpora koaliční vlády dávala Evropské unii naději, že ji senát nakonec nechá projít. Jsem přesvědčen, že tento chabý důvod se Jiřímu Paroubkovi elegantně a nechtěně podařilo zlikvidovat.

Z mého pohledu jsou faktické dopady Lisabonské smlouvy přeceňovány, nicméně Lisabonská smlouva je silnou ideou, a proto je nervozita Evropy jasná. V čem se Evropská unie bát nemusí, je naše pokračující předsednictví EU. Všechno poběží normálně dále. Stejně jako tomu už jednou bylo, kdy Dánsko řídilo starý kontinent s vládou v demisi. Jen tehdy neběžel ratifikační proces…