V Evropské unii vznikly či brzy vzniknou specializované agentury, které jsou oprávněny vydávat závazné normy třeba pro dopravu, bezpečnost potravin či odvětví chemie. Česká republika oficiálně požádala o možnost hostit Evropskou agenturu pro železniční dopravu (ERA). Podle dostupných signálů byly naše šance vysoké.

Proto překvapí, že téměř bez povšimnutí prošlo rozhodnutí stávajících členů EU o umístění agentur. Ani jedna z celkem devíti agentur nebude – navzdory příslibům – v žádné z nových členských zemí. ERA bude ve francouzském Lille.

Hostit takovou instituci by přitom znamenalo řadu výhod: Výrazně by se zvýšila mezinárodní prestiž Prahy či jiného českého města. Umístění agentury by přineslo řadu pracovních míst, a to nejen pro odborníky v dané problematice. Bez významu není ani faktický vliv na vytváření norem v daném oboru a získání komparativní výhody při kontrole jejich dodržování v ostatních zemích. Fakt, že ERA u nás sídlit nebude, je důkazem selhání naší zahraniční politiky. A to navzdory obecným pochybnostech, které výběr sídel provázejí.

Rozhodnuto bylo i u těch agentur, u kterých nebyla dosud schválena směrnice EU a které tedy ještě formálně neexistují (to je i případ ERA). Ozývají se již hlasy, že je to v rozporu s evropskou legislativou. Podivovat se lze i nad tím, že některé z agentur byly přirazeny danému státu s tím, že konkrétní sídlo jeho vláda upřesní později. Téměř rouhačským se může zdát podezření, že rozhodnutí o umístění agentur je políčkem nováčkům v EU za jejich postoje při nevydařeném schvalování evropské ústavy.

Proč vláda a ministerstvo zahraničí – alespoň pokud je mi známo – přešly rozhodnutí o evropských agenturách bez jakékoliv viditelné reakce? Plnoprávným členem EU se, s určitými omezeními, staneme až za několik měsíců. Ale již nyní by měla česká zahraniční politika pečlivě sledovat a reagovat na rozhodnutí přijatá uvnitř EU, která se nás často bezprostředně dotýkají.

V prvé řadě se však ptám, co vláda udělala pro to, aby Česko bylo při rozhodování o sídlech agentur jedním z horkých kandidátů. Jistým způsobem jde o lekci, že prosadit se v EU není v konkurenci dalších, zejména „tradičních“ členů lehké. A že úspěch při jakémkoliv jednání nespadne nikomu do klína bez dlouhodobého úsilí a schopnosti přesvědčit a získat podporu druhých.