V běžném životě Evropské unie není mnoho příležitostí, kdy se mohou vrcholné politické reprezentace členských zemí společně setkat a vytýčit nové cíle nebo podpořit zásadní rozhodnutí, na která v dennodenním shonu evropských institucí není dostatek odhodlání, síly a vůle. Jednou z takových příležitostí nepochybně mohl a měl být na konci minulého týdne summit Evropské rady, setkání nejvyšších představitelů členských států EU.

Nestalo se tak. Nebýt běloruských voleb a následného dění v Minsku, summit by nepřinesl vůbec žádné konkrétní stanovisko či rozhodnutí. Všechny ostatní body jednání zůstaly bez hmatatelných výsledků.

Není proto ani divu, že zpravodajství z této vrcholné akce EU bylo odsunuto daleko za drobné i větší nehody a kauzy počínaje výbuchem na Vysoké chemické škole ve francouzských Mylhúzách a konče podezřením z korupce u dalšího ze sociálních demokratů, tentokrát ministra zemědělství. A když už se zprávy z bezobsažného summitu ke čtenářům a posluchačům nakonec dostaly, byla z nich vyzdvižena zpráva o demonstrativním odchodu francouzského prezidenta z jednání ve chvíli, kdy se začalo mluvit anglicky.

Právě skončený summit zkrátka nevyužil možností, které setkání hlav států a vlád členských zemí má. Chtělo by se mi napsat, že nesplnil očekávání, ale nejsem si jistý, jestli někdo na summit nějaká očekávání kladl. Nevím, jestli i ti největší eurooptimisté už tak nějak nejsou smířeni s tím, že ani od setkání evropských prezidentů a předsedů vlád nelze očekávat nové myšlenky, postoje a cíle.

Nejlepším důkazem toho, jak současná Evropa přešlapuje na místě, je neschopnost summitu dojít ke smysluplné shodě ve věci směrnice o službách, která měla být jedním z hlavních témat setkání. Na přijetí tohoto základního pilíře liberalizace evropského hospodářství, který otevře dveře skutečně volnému pohybu služeb, toužebně čekali a čekají především podnikatelé z nových členských zemí. Zároveň však tento dokument vyvolává protesty odborářů v celé „staré Evropě“, protože každý odborář je přejícím internacionálem a soudruhem všech odborářů vždy jen do momentu, kdy se sám začne cítit soudruhem z jiné země ohrožený. Není tedy divu, že do ruda zabarvený Evropský parlament poměrně liberální návrh směrnice výrazně okleštil. Je jen malou nadsázkou, když tvrdím, že směrnice nakonec liberalizuje všechny služby s výjimkou všech. Kompromisní znění především neobsahuje uznávání země původu, což znamená, že český podnikatel nebude muset plnit pouze české a unijní právní normy, ale bude muset zkoumat a plnit normy dalších zemí, ve kterých bude své služby nabízet.

Přiznám se, že ač nejsem eurooptimistou, přece jen jsem od jednání na nejvyšší evropské úrovni alespoň něco očekával. Doufal jsem, že summit k onomu kompromisnímu, navíc kvůli obrovskému množství přijatých změn nesrozumitelnému, návrhu zaujme jasné stanovisko a doporučí přijmout směrnici v původní liberálnější podobě. Opak se stal pravdou. Summit normu potvrdil v podobě, ve které vyšla z Evropského parlamentu. Pro parlament je to vítězství, pro Evropu jistá prohra.

Dokud budou evropští představitelé podléhat tlaku zájmových skupin včetně odborů a nenajdou odvahu přijímat zásadnější, na domácí politické scéně možná momentálně nepopulární opatření, bude EU i nadále stagnovat. Právě to si ale nemůžeme vzhledem ke svým sprintujícím konkurentům dovolit.