Velká politická témata mají jednu společnou vlastnost – kratší či delší dobu se „něco“ tuší, ale mezi zúčastněnými politiky neexistuje dostatek vůle, odvahy či rozhodnosti k tomu, aby se z tušeného stalo diskutované. Často musí k otevření diskuse na dané téma pomoci impuls zvnějšku, kterým může být cokoli, třeba i na první pohled nesouvisející problém, událost nebo prohlášení.

Jedním z témat tohoto druhu je po mém soudu nesmyslené dělení centrální moci v Evropské unii do dvou měst. Vždy, když vidím, jak složité stěhování celého toho bruselského cirkusu do Štrasburku je a kolika lidí se týká, ptám se, jaký to všechno má smysl a jakou to má cenu… Jestli už náhodou dávno nevyprchaly důvody, pro které kdysi zakladatelé dnešní EU dopustili, že na vrcholná jednání nemáme jeden Brusel, ale dva.

Od počátku svého působení v parlamentu si kladu otázku na cenu a smysl pravidelného stěhování z Belgie do Francie. Přiznávám ale, že poslední týdny tuto mé úvahy ještě zintenzivnily. Může za to odkudsi náhle vynořený problém s pronájmy budov Evropského parlamentu ve Štrasburku. Ukázalo se totiž, že EP již dlouhá léta platí za pronájem svých budov městu víc, než platí město jejich majitelům. Štrasburk tak pro EP funguje jako obyčejný překupník, který si přiráží svých patnáct nebo dvacet procent.

Na tom by teoreticky nemuselo být nic divného, lze namítat, že město jistě přítomností parlamentu trpí, má vyšší náklady na infrastrukturu a podobně, takže má nárok na nějaké to přiměřené vylepšení rozpočtu. Problém ale je, že v reakci na zmíněná zjištění nejdříve štrasburská radnice tvrdila, že pro oprávněnost přirážky k nájemnému má stoh vysvětlujících dokumentů, ovšem za pár dnů sdělila, že žádný z nich nikomu neukáže. Pak sice pod tlakem přeci jen nějaké dokumenty spatřily světlo světa, stále však není zřejmé, na co provize inkasovaná městem slouží a zda náhodou část z ní nekončí kdesi mimo veřejný sektor.

Jak už to v podobných případech bývá, i tentokrát zafungoval efekt sněhové koule a při prověřování všech nájemních smluv se zjistilo, že podobné realitní provize jsou vypláceny také v některých případech pronájmů v Bruselu. A téma je na světě. Najednou se – i když zatím docela opatrně – vedou diskuse o tom, jestli je opravdu nutné kvůli pár dnům zasedání v měsíci vydržovat celou štrasburskou infrastrukturu, platit nájmy, mzdy provozního personálu, autopark. Jestli přínosy z jednání mimo Brusel jsou ospravedlitelné obrovskými náklady na cestovné, diety, ubytování poslanců a úředníků.

Podle mého je nynější kauza kolem štrasburských provizí přesně tím problémem, který by mohl mít sílu odstartovat diskusi o tom, zda potřebujeme dva Brusely. Já si osobně myslím, že ne. Chápu ale, že ač se taková diskuse cyklicky vrací, rozhodnutí o zrušení Štrasburku jako místa pro plenární zasedání parlamentu není jednoduché. Na jedné straně vah jsou neuvěřitelné úspory, na straně druhé pak významné ekonomické dopady pro město Štrasburk a okolí. Přesto je nutné o těchto věcech mluvit a nacházet rizika a hledat způsoby jejich snížení. Mlčením o tom, co se jen „tuší“, se ještě nikdy nic nevyřešilo.