Dne 22. dubna 2009 zveřejnila Agentura EU pro základní práva celoevropský průzkum o situaci menšin. Čeští Romové se hned po těch maďarských cítí nejvíce diskriminováni ze všech zemí evropské sedmadvacítky. Celkem 83 % Romů v České republice je přesvědčeno o nerovném zacházení při hledání zaměstnání či bydlení, v práci, ve zdravotní péči, sociálních službách, v restauracích, obchodech či bankách. Celkem 64 % Romů, dle svých slov, zažilo v uplynulých 12 měsících diskriminaci na vlastní kůži. Na tuto zprávu reagovala agentura STEM a ve středu 29. dubna 2009 byl na českých zpravodajských serverech publikován průzkum, který říká, že třetina Čechů pokládá sousedství s Romem za zcela nepřijatelné. Jsou Češi opravdu takoví rasisté, nebo je chyba i někde jinde?
Asimilace není integrace
Proč nechceme Romy za své sousedy? Mnozí lidé si při vyslovení slova „Rom“ představí neplatiče, hluk, nepořádek, mnoho nájemníků v jednom bytě, hodně dětí, sociální dávky, nezaměstnanost atp. Tato představa v některých případech nemusí být úplně mylná, ale za tyto předsudky, nesmyslnou generalizaci a situaci si můžeme v prvé řadě sami, a to neochotou problematiku menšin a romské komunity efektivně řešit. Romům vyčítáme, že žijí ze sociálních dávek a jejich ochota pracovat je malá. Jak ale Romy k práci motivujeme, případně jaké restrikce používáme? O romské problematice se sice snažíme erudovaně mluvit, ale často zcela scestně. Je například zajímavé, jak používáme a směšujeme cizí slova typu asimilace a integrace, jejichž význam ani pořádně neznáme. V této souvislosti mě napadá ministr pro lidská práva, který se pasoval to role humanitního ochránce menšin, ale o reálné problematice v praxi nemá ani ponětí. A když dostal nabídku bydlet mezi Romy v Chomutově, vyhnul se tomu.
Romská kultura do školních osnova
Řešení je již v základním vzdělávání. Například ve Švédsku se děti minorit či přistěhovalců učí jak švédský jazyk, tak jazyk svých rodičů. Na první pohled se to může zdát nesmyslné a nepotřebné. Tím, že se dětí učí jazyk a poznávají kulturu svých rodičů, budují svou identitu a získávají sebevědomí. Aplikujeme-li to na českou realitu, ve školních osnovách by mohlo být věnováno alespoň několik hodin studiu romské kultury a historie. To pomůže jak školákům majoritního obyvatelstva v tom, že pochopí romskou mentalitu, tak žákům romského původu, kteří se tak nebudou cítit „méněcenní“. Česká republika však není ochotna tuto problematiku řešit. O tom svědčí také fakt, že jsme jediným státem v Evropské unii, který doposud neaplikoval směrnici proti diskriminaci. Integrace Romů není jen otázkou „rasovou“, ale především sociální. Pro Romy není motivací k práci to, že dostanou slušné sociální dávky, ze kterých se uživí i bez práce. Jak dohlížíme na docházku romských dětí do školy? Podmiňme přijímání případných sociálních dávek jasnou kontrolou vzdělávání dětí. Snažme se Romům práci nabídnout a motivačním programem je k práci přivést. Ke zhoršení situace přispíváme také tím, že nejsme striktní v aplikaci práva a dodržování zákonů. Zde není namístě tzv. pozitivní diskriminace. Romové se musí řídit stejnými zákony jako všichni ostatní. Není-li tomu tak, musí být stejně jako každý jiný občan České republiky potrestáni. Pokud budeme odpouštět dluhy a změkčovat dodržování základních povinností a závazků tak tím nepomáháme nejen Romům, ale ani celé společnosti, právě naopak.