V poslední době se začínají i v tradičních euroidealistických kruzích stále více objevovat otázky, zda Evropské unii skutečně nechybí dostatek vnitřní demokracie, do jaké míry mohou bruselské mechanismy nahradit zákonodárnou pravomoc jednotlivých členských zemí a zda tedy budoucnost národního práva není již nyní pouhým stínem unijních nařízení, směrnic a rozhodnutí.

Například Rada ministrů přijímá nařízení, tj. právní předpisy EU, která mají přímou závaznost pro jednotlivé členské země. Tato nařízení jsou většinou připravována Evropskou komisí, nepodléhají ratifikaci národními parlamenty a jsou-li někdy projednávána i v Evropském parlamentu, stává se, že jsou přijata proti vůli národních delegací některého členského státu. Jsou-li nová nařízení přijata i proti vůli ministra zastupujícího členský stát na jednáních Rady, pak zde máme právní předpis zavazující členský stát proti vůli jeho vlády, jeho parlamentu i jeho europoslanců … Pokud jste politikem v dotčené členské zemi a napadne Vás, že takovou normu přijatou přes všechny dostupné možnosti vyjádření nesouhlasu nebudete respektovat, dříve nebo později se střetnete s Evropskou komisí a Evropským soudním dvorem a spor prohrajete …

Zejména velké členské země se však dlouho výše popsaným problémem nezabývaly. Proč? Velká Británie si při svém přistoupení do ES zachovala velké množství národních výjimek (např. v oblasti soudnictví) a Francie, Německo a Itálie mají v řadě věcí podobné zájmy, často postupují ve shodě a k tomu navíc mají dostatek europoslanců k případnému zablokování nebezpečných návrhů v EP.

Zřejmě proto zapůsobil jako blesk z čistého nebe článek Romana Herzoga zveřejněný v lednu ve Welt am Sonntag, ve kterém bývalý německý prezident prohlásil, že Evropská unie ohrožuje německou parlamentní demokracii! V příspěvku se uvádí, že postupy EU trpí alarmujícím nedostatkem demokracie a Unie se plíživě snaží oklěšťovat národní parlamenty o další a další pravomoci, aniž by k tomu měla v dosavadních smlouvách zmocnění. Autor dokonce uvádí, že v Německu v letech 1999-2004 pocházelo 84% právních norem z bruselské mašinérie!

V bruselských kruzích vyvolal tento článek pozdvižení. Vždyť to je právě Německo, které velmi hlasitě, zejména ústy kancléřky Merkelové, propaguje znovuoživení Ústavy. Jak může německý exprezident obviňovat Unii z nedemokratičnosti, když je to právě Německo, které to s celou Unií myslí dobře a fakticky ji se svými spojenci ovládá?! Co, ale může o demokratičnosti nebo nedemokratičnosti Unie prozradit více než chování zástupců jejích institucí?!

Ukázkové jsou například názory komisaře Güntera Verheugena, který navrhuje, aby členské země neměly nadále možnost nominovat svého komisaře, a že malé členské země více získají tím, že budou mít jakéhosi náměstka komisaře v důležité oblasti než komisaře v okrajové oblasti. Jasně tím potvrzuje fakt, že malé členské země nemají šanci získat post, který má významnější rozhodovací pravomoc. Bez ohledu na to, že by se restriktivní opatření v počtu zástupců v Komisi České republiky s největší pravděpodobností netýkalo, protože bychom měli mít svého komisaře i v Komisi s polovinou členů, ukazuje to, že si pan komisař Verheugen plete termíny efektivita a nadřazenost některých národů. Možná však jej již pouze unavuje veřejně maskovat to, kdo skutečně ovlivňuje chod celé Unie.

Evropská unie zcela jistě potřebuje reformovat. Nebude to však prostřednictvím ani tzv. Evropské ústavy, ani sociálně inženýrských vizí některých představitelů EU. Pomohly by úpravy evropského normotvorného procesu a jednoznačné vymezení pravomocí Unie a členských států.