Zahraniční výbor Evropského parlamentu se v tomto týdnu zabýval situací v Bělorusku po posledních, Lukašenkem organizovaných, takzvaně svobodných volbách. Asi jsme všichni zaregistrovali, že jediným výsledkem těchto voleb bylo další potvrzení funkce „svobodně“ zvoleného diktátora Lukašenka. Tomu předcházelo potlačení jakýchkoli protestů, několik zatčení, napadení, zmlácení a několik hrozících soudních procesů s navrženým odnětím svobody na mnoho let pro předáky opozice.

To nás v případě Běloruska a Lukašenka, bohužel, již příliš nepřekvapuje. To, co mě ale na projednávání této situace v parlamentu velmi překvapilo bylo, že ani znalost existence všech těchto odsouzeníhodných činů nevedla ke sjednocení názoru EU. A to té EU, která volá po jednotné zahraniční politice! Ani takto jednoznačné porušení lidských práv nebylo důvodem k tomu, aby se evropské instituce shodly na přitvrzení sankcí, na přerušení komunikace a omezení vztahů s Běloruskem. Dokonce nebylo dosaženo ani jednotného názoru na zpřísnění vízové povinnosti a zrušení oficiálních návštěv.

Nutno ale vyzdvihnout české ministerstvo zahraničí, které společně s Velkou Británií, Polskem a několika dalšími zeměmi, volalo po jasném gestu vůči Lukašenkovi. Bohužel některé státy, mezi nimi například Itálie, zabránily přijetí jednoznačného stanoviska na úrovni Rady.