Již jako místopředseda EP jsem se setkával s plány pana poslance Gérarda Onesty na vytvoření projektu Agora. Nedávno na konferenci předsedů byla tato iniciativa opět projednávána. Vzhledem ke svému působení v předsednictvu Evropského parlamentu jsem měl možnost pana poslance a zároveň i místopředsedu EP nejen dobře poznat jako kolegu, ale hlavně se dopodrobna seznámit i nápadem nesoucím jméno Agora Citoyenne.

To, že to Agora se svým zrozením nemá právě jednoduché ukazuje i fakt, že se jí pan Onesta snaží prosadit a uvést v život již více než rok. Jako již mnohokrát i tento záměr měl na počátku svou bohulibou myšlenku přiblížit parlament občanovi. Původně byl zamýšlený jako jakýsi parlament pro Parlament, něco jako všelidové shromáždění, který by se scházel původně čtyřikrát do roka, nyní sníženo na dvě setkání za rok. Vždy dopředu by se vybralo nějaké téma, např. pro první rok je navrhováno projednávat v současnosti velmi populární klimatické změny, a k tomu by byli sezváni odborníci z řad občanů se kterými by se dané téma diskutovalo. Výstupy z těchto jednání by však nebyly závazné.

Tento záměr však má několik problémů. Za prvé, Onesta z finančních důvodů počítá s tím, že by sice byli zváni odborníci z řad občanů, ale to jen ti, kteří působí v bruselských institucích nebo jsou usazeni v Bruselu jako lobbisté jednotlivých firem. Jenže bruselský lobbista není řadovým občanem Evropy a zcela určitě není tou osobou, které je třeba vysvětlovat význam, chod či důležitost evropských institucí.

Dalším problémem je finanční otázka. Z pohledu nákladnosti chodu institucí EU se počítá s ročním rozpočtem ve výši pouze asi čtyři a půl milionu Kč, což je ve vztahu k ostatním projektům částka možná relativně malá, nad druhou stranu si ale přiznejme, zda-li si přeje daňový poplatník, aby se další a další miliony vyhazovaly za debaty, které nemohou mít žádný právní význam a budou pouze diskusemi o diskusích.

O tom, že se vytváří další duplicita jednacího procesu v Evropském parlamentu se ani netřeba zmiňovat. Shromážděné setkávání s odborníky již totiž existuje standardně v případě projednávání některých evropských norem a jmenuje se veřejné slyšení („public hearing“). Toto veřejné slyšení by nebylo nahrazeno Agorou, ale existovalo by souběžně a jednalo by se v podstatě o veřejné slyšení větší a nákladnější. Osobně na Agoru nahlížím jako na jeden z dalších byrokratických pokusů EU, která přesně podle Murphyho zákonu v momentě, kdy začíná bujet vytváří další a další instituce, úřady a paralelní struktury.