Je snadné vyčítat energetickému podniku ČEZ jeho solární investice, zejména s přihlédnutím k jeho sprinterskému úsilí na konci roku.
Je snadné mu vytýkat, že v solárním odvětví hraje poměrně významnou roli a pod jeho správu patří ty největší solární parky, zatímco stát se snaží dostat z finanční pasti, kterou podpora fotovoltaiky představuje. A je snadné jej také vinit z vysokých cen energií v důsledku fotovoltaického rozmachu.
Uvědomme si však, že ačkoliv stát drží v ČEZ významný podíl, jedná se stále o subjekt, který se musí chovat tržně. A je zcela legitimní, že v případě investic se snaží získat stejné výhody jako každý jiný podnikatel. Pokud stát svým zastoupením nezasáhne, management se bude vždy snažit jednat ve prospěch ČEZ a tak je to správné. Říkejme tomu legitimní tržní chování. ČEZ se zároveň zavázal proinvestovat do roku 2020 zhruba 30 mld. korun v obnovitelných zdrojích energie, což tato výstavba solárních elektráren splňuje. Přes obrovské solární parky u nás má tržní podíl v tomto odvětví stále pod deset procent. Případný zásah státu do činnosti ČEZ v jeho solárním tažení by však stejně vyzněl tak trochu kontroverzně. Z jedné strany je ČEZ tlačen na rychlejší přesun k technologiím obnovitelných zdrojů a často pranýřován za to, jak pomalu na ně z fosilních zdrojů přechází, na druhou stranu je mu vyčítáno rychlé vykročení tímto směrem.
Stát je v tomto případě ve dvojím schizmatu. Je v jeho zájmu, aby jím obhospodařované podniky byly ziskové, zároveň si však uvědomuje, že fotovoltaická politika vysokých dotací je nestandardním krokem a přináší negativní následky. Reaguje proto tak, jak reaguje.
Dopad na cenu elektřiny u nás vyvolávají především politická rozhodnutí a dotace, ne jednání trhu, v tomto případě ČEZ. Pokud už na někoho svalovat vinu, pak na nerozumnou státní podporu.