Evropská unie stojí před hlubokou krizí, po Francii odmítla projekt evropské ústavy už druhá zakladatelská země evropské integrace, píše se dnes v mnoha variantách na stránkách novin napříč Evropou. Nechci se pouštět do analýzy politické situace v obou zemích, každému je myslím jasné, že rozhodování voličů se neneslo v duchu nějakých vznosných ideálů, ale že jejich výsledek ovlivnila zejména vnitropolitická situace a strach Francouzů, že v „nové“ EU přijdou o sociální výdobytky, na něž jsou po léta zvyklí, a obavy Holanďanů ze ztráty jejich tradičního liberálního prostředí – na které jsou pro změnu zvyklí oni.

Nesrozumitelný dokument

Vinu na tom nesou sami evropští politici, kteří ústavu vytvořili. Aniž pro to byly na evropském kontinentu vytvořeny reálné podmínky, rozhodli se utužit vztahy v rámci Unie prostřednictvím dokumentu, který Unii posouvá k jakémusi pseudofederalistickému státu, jenž nemá zatím ve světě obdoby. Evropská ústava je vinou absence jakékoliv debaty s voliči projektem, který byl politickými elitami nadiktován svrchu a kterému nikdo z běžných občanů nerozumí.

Výsledek francouzského a holandského referenda však na rozdíl od řady komentátorů nevidím jako nepřekonatelnou krizi či konec integrace. Naopak věřím, že to bude impulz k tomu, aby evropští politici procitli a uvědomili si, že evropanství shora nadiktovat nelze. Pokud má být Evropa fungujícím společenstvím, musí nejdříve dojít k jejímu faktickému ekonomickému sjednocení. Teprve potom se nebude muset francouzský zemědělec bát o svou budoucnost a začne se cítit jako Evropan. Ale do takového stavu má dnešní EU ještě daleko. Zarazilo mě však, když jsem v pondělí ráno v diskusi na Radiožurnálu slyšel z úst komisaře Špidly, že nepřijetím ústavy ve Francii se vlastně nic neděje, protože máme smlouvu z Nice. To je přesně argument, který ODS vyslovuje od samého začátku debat o ústavě. Evropská unie nestojí a nepadá s evropskou ústavou. EU nepřestává plnit své funkce.

Z vyjádření některých politiků včetně českého premiéra Paroubka, která jsem zatím stihl zaznamenat, mám bohužel dojem, že si význam francouzského referenda ještě plně neuvědomili. Jak jinak si vysvětlovat jejich přesvědčení, že proces ratifikace by měl pokračovat i nadále s tím, že si ve Francii případně referendum zopakují. Jak jinak si vysvětlit slova našeho premiéra, že výsledky francouzského referenda nepředstavují žádné drama, a zprávy, že kampaň, na kterou vláda vyčlenila desítky milionů korun, bude pokračovat dál podle původních plánů. A jak máme rozumět větě naštěstí již bývalého předsedy vlády Grosse, který se také na Radiožurnálu, ale ve středu ráno, ptal redaktora, jak ví, že je ústava mrtvá. Myslí si snad Stanislav Gross, že je možné nějakým rozhodnutím zastánců ústavy změnit, či spíše obejít jasně deklarovaný názor francouzských voličů? Co potom český volič? Jak se bude v EU nakládat s námi, když se blahosklonně přehlíží názor Francouzů, kterých je šestkrát více než nás?

Není důvod pokračovat

Osobně nevidím důvod, proč by se mělo pokračovat v hlasování, když v návrhu ústavy jasně stojí, že k její ratifikaci je třeba souhlas všech členských států. Opakování referenda o tomtéž dokumentu považuji za pohrdání voliči. Hypotetické hlasování o ústavě v pozměněné podobě vyžaduje zase dlouhý čas na přípravu. Proto jakákoliv kampaň za přijetí stávající podoby ústavy znamená v tuto chvíli pouze mrhání penězi daňových poplatníků. Na řadě jsou nyní evropské instituce včetně Evropského parlamentu. Měly by přijít s jasným názorem a návrhem řešení vzniklé situace. Řešení skutečně demokratického.

Evropská ústava je pro mě v současné podobě mrtvá – po holandské středě už dvojnásobně. Kolikrát ještě bude muset zemřít, aby to sociální demokracie konečně pochopila?