Nepřeložené evropské právo, čeští podnikatelé bez šance seznámit se s požadavky na zahraničních trzích a tedy bez šance exportovat… Taková chmurná vize v posledních týdnech občas probleskne z tisku. „Takové úvahy jsou zcela zcestné,“ říká MUDr. Miroslav Ouzký, kandidát ODS do Evropského parlamentu.

Je pravda, že není ještě do češtiny plně přeloženo kompletní evropské právo?Pokud jsou mé informace správné, pak to je skutečně pravda. Skoro si myslím, že kdyby to pravda nebyla, úřad vlády by se tím sám chlubil.

Jak ale v takovém případě mají občané vyhovět požadavku „neznalost zákona neomlouvá“?

Počkejte, takhle to přece není, ta otázka je velmi sugestivní, ale přesto špatně položená. Není přece pochyby o tom, že nikdo u nás v kostce nezná ani domácí právní řád a přesto v klidu žijeme a nemáme se zákonem nějaké zásadní problémy.

Tak proč máme tolik zákonů, když je nepotřebujeme?

Všichni nebo skoro všichni víme, jaké věci nesmíme dělat, abychom se nedopustili přestupku nebo dokonce trestného činu. No, víme to, ale někdy to riskneme. Na přestupek si tu a tam troufneme skoro všichni, protože třeba skoro všichni jezdíme autem rychleji, než je předepsáno – a když nás někdo načapá, tak prostě zaplatíme pokutu. Trestné činy si už rozmyslíme víc, protože tresty za ně už jsou jiná káva, je to o vězení a tak dále. Takže víme, co nesmíme dělat a jako občanům nám to stačí. Jenže za tím je a musí být spousta předpisů týkajících se vedení řízení, vymáhání pokut, výkonu vazby, výkonu trestu odnětí svobody a já nevím čeho všeho ještě. A pořád jsme jen u přestupků a trestných činů.

Chcete říci, že sice máme stovky zákonů, ale většina jich upravuje věci, které občan běžně nepotřebuje?

Přesně tak. Spořádaný občan, který je celý život někde zaměstnán, nikoho neřídí a o ničem nerozhoduje, v principu potřebuje znát pravidla silničního provozu, při změně místa se může potkat se zákoníkem práce, a pokud práci ztratí, asi si půjde přečíst zákon o sociálních dávkách. A co ještě? Moc už toho nebude.

Ale proč tedy pořád podnikatelé žehrají na nepřehlednost zákonů o podnikání?

To už je něco jiného. Ti lidé se dobrovolně vzdávají pozice zaměstnance, kterého zákony v podstatě nemusí zajímat a vlastně se dobrovolně hlásí k požadavkům, které na podnikatele klade stát. Pak samozřejmě těch předpisů přibývá, prostě proto, aby stát toho podnikatele zdanil, aby před důsledky jeho činnosti ochránil zbytek společnosti, aby mu zabránil prodávat třeba zdraví škodlivé výrobky nebo služby. Prostě kdo nechce číst hromady předpisů, nemusí se podnikatelem stát. Čímž ale neříkám, že těch předpisů opravdu není víc, než bych si přál.

Zpátky do Evropy – rozumím vašim odpovědím, že s evropskou legislativou je to podobné.

Jistě. Jen ještě připomenu, že kromě těch předpisů týkajících se podnikání existuje spousta zákonů, nařízení a vyhlášek, které popisují vnitřní fungování státu, mechanismy rozdělování státních peněz a podobně a občana zaměstnance, podnikatele, důchodce nebo dítěte se nijak nedotýkají. A mimochodem to podobně je i v té Evropě – pokud se říká, že existují desítky tisíc stran předpisů evropského práva, pak velká část z nich právě popisuje vnitřní mechanismy fungování evropských institucí, jejich vztahy, způsoby vyplácení mezd eurobyrokrarům a kdoví co všechno ještě. A klidně bych samozřejmě mohl zopakovat poslední větu z předchozí odpovědi a dodat, že kdyby to bylo v mé moci, nechal bych rozsah těch europředpisů seškrtat na desetinu.

Na jaké typy evropských předpisů se musíme… se podnikatelé musí připravit?

V právu EU jsou tři typy předpisů – direktivy, směrnice a doporučení. Direktivy, kterých je několik desítek, jsou výlučně věcí institucí EU, které je přijímají se bez vlivu členských států – ale nic z toho se konkrétního občana netýká, direktivou je např. upravena společná obchodní politika ke třetím zemím, tedy k nečlenům EU. Směrnice už jsou předpisy takzvaně sdílené – členské státy do jejich obsahu mohou mluvit a po vydání jsou povinny je zařadit, odborně se tomu říká implementovat, do domácího právního řádu. To znamená, že všechny věci které se týkají třeba azylové politiky nebo konkrétních požadavků v ochraně spotřebitele musí být zaneseny do vlastních českých předpisů. Doporučení, to už pak jsou skutečně doplňující předpisy, kterými se členské státy mohou, ale nemusí řídit.

Takže opravdu ani vy neznáte těch devadesát tisíc stran?

I kdybych řekl, že ano, stejně mi nebudete věřit. O to přece nejde, aby je někdo znal z hlavy. Jde o to, aby člověk, který něco potřebuje, věděl, kde má hledat. A to snad vím – a taky vím, kde by se mělo začít, kdyby došlo na to mé vysněné škrtání rozsahu předpisů na desetinu.