Politický život v Evropské unii stále více určují dva silní hráči – Německo a Francie. Zda se v konkurenci s těmito obry budou schopny prosadit nově vstupující státy, tedy i Česká republika, jsme se zeptali MUDr. Miroslava Ouzkého, kandidáta ODS do voleb do Evropského parlamentu.

Bude hrát Česká republika v 25členné Evropské unii vůbec nějakou roli?

Určitě ne takovou, jak by si možná někdo přál, totiž že by Evropa vzala za svůj každý náš názor. Abychom docílili toho, že budou vnímány alespoň některé naše názory, tedy že Česká republika bude v EU slyšet, má to jednu podmínku – naše reprezentace v Evropském parlamentu bude mít jasná a pevná stanoviska. Jako realista ale dodávám, že jednotný názor české reprezentace na evropské problémy zase nebude tak častý, stejně tak jako nemá politická reprezentace jednotný názor na vnitropolitická témata. Ale já si kromě toho nemyslím, že je na místě řešit pocity méněcennosti a nedůležitosti. Rozlohou sice v EU nebudeme patřit k největším státům, nicméně pokud si projdeme seznam členských států podle počtu obyvatel, zjistíme, že Česká republika je v EU devátou nejlidnatější zemí. Až po nás následuje například Belgie, Portugalsko, Maďarsko, Švédsko či Rakousko.

Nezáleží ale přece jen na velikosti či lidnatosti země, ale na tom, jaká pravidla se nás týkají a jaká ne. Již nyní se i z vaší politické strany ozývají hlasy, že budeme v EU občany druhé kategorie.

To máte pochopitelně pravdu. Princip rovnoprávného postavení všech členů EU byl v posledních měsících výrazně zpochybněn, stačí jen připomenout omezení vstupu našich pracovníků na ostatní trhy EU. Jedná se přitom o jeden ze základních principů, na nichž EU vznikla. Sami politici ze stávajících členských zemí vám přitom klidně řeknou, že ta omezení přijali jen pod politických tlakem jako ústupek svým voličům – sami totiž vědí, že zaplavení levnou pracovní silou neohrozí ani hospodářství ani sociální smír. Nemluvě o tom, že ten, kdo chce pracovat na západ od našich hranic, tam už dávno pracuje. Osobně mi proto mnohem více vadí omezení nabídky našich služeb. Porušení těchto svobod je určitě alarmující.

A co se tedy podle vás bude muset v EU změnit, aby mohla být řeč o rovnoprávném postavení všech členských států?

Především je třeba vést důkladnou diskusi o tom, jak mají být na půdě EU přijímána jednotlivá rozhodnutí. Dříve v EU nebylo možné, aby se něco dohodlo a platilo to i přes odpor jednoho jediného člena. Nyní však hrozí, že bude nutnost konsenzu v mnoha případech nahrazena jen kvalifikovanou většinou, kdy bude možné vůli jednotlivých států přehlasovat. Přehlížet nelze ani posilující postavení Německa a Francie, ke kterým se pomalu začíná přidávat Velká Británie. Musíme se postavit tomu, aby v EU vznikla jakási trojka, která bude diktovat ostatním. V první fázi tedy půjde o to nalézt nejschůdnější model hlasování pro všechny. To však trvá nějaký čas.

Jenže s evropskou ústavou nikdo podle všeho čekat nechce

Snaha přijmout co nejrychleji evropskou ústavu je podle mě zoufalá a nešťastná od samého počátku. Původní ideou, která vznikla po smlouvě z Nice, totiž bylo spojit propletenec různých smluv v EU a utvořit jeden srozumitelný a aktuální dokument. Konvent pod vedením bývalého francouzského socialistického prezidenta Gisgarda d´Estainga však svůj mandát výrazně překročil a najednou tu byl ústavní text po vzoru všech možných dalších ústav. Navíc se v ní objevily zcela nové věci, s nimiž původně nikdo nepočítal, jako například posílení společné zahraniční politiky, evropské obranné síly, vytvoření evropské policie apod. Na to ale současná EU není zdaleka zralá.

A myslíte si, že tomu bude někdy v budoucnosti jinak?

Vzhledem k historii Evropy si určitě nemyslím, že by se někdy EU mohla opravdu srovnávat například se Spojenými státy americkými. Její rozšíření na východ byla sice nutnost, ale i průzkumy veřejných mínění ve starých členských zemích ukazují, že si lidé sjednocení do nějakého jednoho superstátu nepřejí. Myslím, že budoucnost Evropy je v její bohatosti. I kdyby se totiž Brusel stavěl na hlavu, Švéd nikdy nebude Italem a naopak. Díky historické a jiné rozmanitosti Evropy nemá smysl vytvářet zde umělé problémy a snažit se unifikovat věci za každou cenu. Především proti tomu budu jako evropský poslanec vystupovat.