Nedávné zprávy o restitučních nárocích Lichtenštejnského knížectví vůči České republice sice nezaplnily titulní stránky novin, opět ale výrazně oživily diskuse o poválečném uspořádání Evropy a jeho důsledcích pro aktuální politické dění u nás i v Evropě. Co se vlastně stalo? Lichtenštejnsko, se kterým nemáme navázané žádné diplomatické styky, vetovalo smlouvu, která umožňuje deseti novým členům Evropské unie vstoupit na trhy tzv. Evropského hospodářského prostoru (EHP), jehož členy jsou kromě nynějších států EU navíc ještě Norsko, Island a právě Lichtenštejnsko. Důvodem existence tohoto prostoru jsou zejména nadstandardní obchodní a celní vztahy, které tyto státy mohou mít s EU, aniž by byly přímo jejími členy. Pokud jde o Českou republiku, nejde ani tak o samotný fakt, že naše členství v EHP bylo vetováno (i když čerstvě přišel signál o tom, že Vaduz zřejmě nakonec své veto odvolá), ale o argumenty, které Lichtenštejnsko při svém rozhodnutí použilo. Podmínkou jeho souhlasu má totiž být podpis deklarace prohlašující, že ČR knížectví respektuje jako dlouhotrvající suverénní a uznaný stát, který byl za druhé světové války neutrálním územím. Na první pohled jde o prohlášení, které by nás nic nestálo, na druhý pohled z něj jasně vyplývá významná změna zpochybňující právní základy platné u nás po celé poválečné období. Změna, která by reálně umožnila vznést restituční nároky vůči majetku, který byl Lichtenštejnům zkonfiskován na základě Benešových dekretů po druhé světové válce.
Skryté čertovo kopýtko
Pokud bychom totiž přiznali, že Lichtenštejnsko udrželo v konfliktu neutralitu, těžko by mohlo Česko oponovat kontraargumentu z lichtenštejnské strany typu: „Jak tedy mohli naši předci kolaborovat s nacisty, když jsme byli za války neutrální stát?“ Věc má přitom několik zajímavých momentů: vzhledem k malé rozloze této konstituční monarchie a významu knížecího rodu jsou restituční nároky vůči ČR chybně vnímány jako nároky samotného Lichtenštejnska. Jde ale přitom o majetek rodu, který je starší než samotné knížectví – to vzniklo až v 18. století. Rod přitom získal převažující část majetku v Čechách v době pobělohorské, odměnou za své prohabsburské, protireformační postoje a činy. Pokud jde o rozlohu pozemků, které si Lichtenštejnové v ČR nárokují, ta je dnes mnohonásobně větší, než činí rozloha samotného knížectví. Na závěr pak připomeňme, že o část svých pozemků přišli Lichtenštejnové již v roce 1921 při pozemkové reformě. To vše ukazuje, jak do reálné současnosti vstoupila zdánlivě dávná minulost. Vedle toho všeho se zároveň odehrává aktuální, neméně zajímavá a z hlediska postupu české strany v otázce vztahů k Lichtenštejnsku velmi důležitá událost. Letos totiž v Lichtenštejnsku proběhlo referendum, v němž kníže požádal o souhlas s posílením svých pravomocí vůči lichtenštejnskému parlamentu.
Knížecí problémy doma a v Evropě
Získal sice většinový souhlas, ale pohněval si mezinárodní instituce a byl jimi obviněn z porušení pravidel daných Radou Evropy (RE). Nejde přitom jen o pouhou verbální kritiku zmíněných institucí (a samotných poslanců lichtenštejsnkého parlamentu), kauza dokonce skončila před tzv. monitorovacím výborem Rady Evropy, který dohlíží na dodržování zásad demokracie v členských státech RE. Je třeba zdůraznit, že přes všechny výše zmíněné události spojené s restitučními nároky vůči ČR hlasovali naši zástupci v tomto výboru ve prospěch Lichtenštejnska – mimo jiné s odkazem na důležitost faktické úrovně demokracie v knížectví, která je mnohem vyšší než v některých jiných členských zemích RE, kde je zakotvena spíše jen na papíře. V obou případech se čeští zástupci v RE setkali na úrovni parlamentu s ochotou zástupců Lichtenštejnska jednat s českou stranou. Myslím si proto, že by české ministerstvo zahraničí mělo více využít platformy RE k řešení stále doutnajícího majetkového sporu. Já i další zástupci ČR v RE jsme připraveni v součinnosti s odborníky z ministerstva učinit všechny kroky k jeho zmírnění.