V Evropském parlamentu se v těchto dnech nacházíme uprostřed volebního období (2009 – 2014), což je čas převoleb do jednotlivých funkcí. Týká se to samozřejmě jen poslanců, nikoliv úředníků. Druhý týden v lednu byl tento proces zahájen volbou nového předsedy Parlamentu na plenárním zasedání ve Štrasburku.

Jak jsem již několikrát zmiňoval v EP bývá zvykem vše důkladně předjednat, takže se předsednictví dá vždy odhadnout na velmi dlouhou dobu dopředu. Dominují zde dvě velké politické frakce – největší Evropská lidová strana (EPP) a pak socialisté a demokraté (S&D). Obě tyto frakce spolu uzavřely něco jako koalici a již druhé funkční období se na nejvyšším postu střídají jejich představitelé. V první polovině za předsednickým stolem seděl Jerzy Buzek, bývalý polský ministerský předseda a nyní dlouholetý europoslanec, který dodal tomuto postu v Evropském parlamentu jistý druh noblesy. A bylo jisté, že v druhé polovině bude vystřídán předsedou socialistické frakce. Je jím Němec Martin Schulz, který, kvůli svému projevu a charakteristickému vystupování, nepatří k právě oblíbeným politikům.

Možná i to, že je tak nepopulární, mělo vliv na snahu o vytvoření alternativy k této předem dané situaci a Parlament zažil pokus o zavedení skutečných voleb. Proti Martinovi Schulzovi se tak postavili ještě dva protikandidáti – paní Diana Wallis z frakce liberálních demokratů a z frakce ECR náš kolega Nirj Deva, Brit z konzervativní strany s rodinnými kořeny na Srí Lance. Posledně jmenovaný vedl velmi umírněnou, ale přesto poměrně účinnou kampaň, která se snažila být alternativou k zákulisním velkokoaličním dohodám, vybízela ke skutečně svobodným volbám a podle zvyků britské dolní sněmovny nabízela post nestranického předsedy.

Překvapením ani tak nebylo, že žádný z těchto tzv. nedohodnutých kandidátů nezvítězil a že Martin Schulz byl zvolen, ale to, že prošel jen velmi těsně v prvním kole, což byl to v jeho případě nejnižší počet hlasů za posledních 15 let. Na druhém místě se se svými 142 hlasy umístil Nirj Deva a tento počet hlasů byl vzhledem k velikosti frakce, která jej nominovala (tj. ECR), veliký úspěch, protože získal takřka trojnásobek počtu hlasů, než kolik má tato frakce členů.

Kandidatura Nirje Devy byla takovým pokusem o zavedení opravdové demokracie a odstranění výrazného demokratického deficitu v Evropském parlamentu. Třeba se stal precedentem pro časy příští, a že takzvaně nezávislí kandidáti nezůstanou jenom tou nechtěnou Popelkou, ale budou mít v budoucnu i šanci na úspěch.