Kdo procházel v tomto týdnu koridorem Konstantinos Karamanlis spojujícím dvě budovy Evropského parlamentu v Bruselu, nemohl si nevšimnout obrazové výstavy, která ukazovala sjednocení stávající Evropy na příkladech výstavby železničních koridorů. Ty totiž, podle tvrzení vystavovatelů, rozštěpenou a rozdělenou Evropu sjednocují v jeden celek.

Na celé této výstavě mě asi nejvíce zaujal rozpor mezi proklamovaným názvem a obsahem. Koridory se totiž táhnou od severního Baltu, přes Švédsko, Německo, Rakousko, Itálii, Francii až do jižního Španělska a ten nejdelší dokonce vede až k Gibraltaru. Na první pohled je jasné, že se skutečně jedná o významný dopravní uzel Evropy, který spojuje mnoho zemí. Zarážející ale je, že žádné z rozvětvených ramen nepřekračuje pomyslnou osu Mnichov – Norimberk – Berlín a žádná z odboček nevede ani do Polska, ani do Česka, Slovenska, či Maďarska. O východnějších zemích jako je Rumunsko nebo Bulharsko ani nemluvě.

Při prohlédnutí výstavy mi bylo trochu smutno z toho, jak i po letech přetrvává rozdělení EU na staré a nové členské země. Pokud totiž železnice Evropu sjednocuje, tak sjednocuje opět jenom její starou část a opět v myslích nejen organizátorů této výstavy sjednocená Evropa končí na naší západní hranici.