Ve středu 3. března 2010 Komise představila novou ekonomickou strategii pro EU. 3.3. je určitě hezké a zapamatovatelné datum pro nové výzvy. Potud by asi skoro nebylo co namítat. Tím by ale asi pochvala začala i skončila. Po seznámení se s obsahem této, dalo by se říci staronové, strategie je znát, že se nikdo příliš z krachu Lisabonské strategie nepoučil.

Jen tak, skoro v tichosti, shodou okolností také staronový předseda Evropské komise, José Manuel Barroso, oznámil, že Lisabonská strategie načrtnutá v 90. letech pro poslední desetiletí, selhala. To, jak malou pozornost tato informace vzbudila asi nejvíc dokládá, jak tato skutečnost nikoho nepřekvapila. A jak jsem mnohokrát nejen na těchto stránkách, ale i na jiných fórech upozorňoval, ekonomická strategie vyzbrojená heslem „dohnat a předehnat Spojené státy“ nemá v dnešní době příliš velkou šanci na úspěch.

Zpět ale k nově vyhlášené strategii. EU si v ní opět vytkla několik ambiciózních cílů, jako například dosáhnout 75% zaměstnanosti populace do 64 let, snížit emise CO2 o 20%, 3% HDP investovat do výzkumu a neopomenula ani mladou generaci, které je stanoveno nějakých 40% na získání vysokoškolského vzdělání v roce 2020. Zajímavý je bezesporu i další vytýčený cíl – dosáhnout toho, že v riziku chudoby bude v Evropě méně než 20 miliónu lidí. A v tomto bodě se otevřel prostor pro velkou polemiku na téma, co znamená chudoba v Evropě. Lze ji takto vůbec nazývat, snese srovnání s ostatním světem, je možné vůbec aplikovat v Evropě pojem chudoba ve srovnání se stejným pojmem tak jak jej známe z Afriky, Jižní Ameriky, případně i z Asie? Není chudoba něčím, co můžeme pouze matematicky vytknout v určitém rozptylu ekonomické prosperity?

Kromě nastíněných otázek má tento dokument ještě jednu vadu na kráse. Není v něm uvedeno, jakým způsobem chce Komise těchto cílů dosáhnout. Také proto se nová strategie setkala s poměrně silnou negativní reakcí a kritikou. Asi nejvýrazněji reagovala německá kancléřka Angela Merkel, která zdůraznila nutnost rozpočtových kázní v jednotlivých zemích a nutnost dodržování paktu stability a růstu (což může být někdy ve velké kontradikci s velkolepým sociálním inženýrstvím). Osobně jsem přesvědčen, že tato strategie skončí stejně tak, jako skončila ta předchozí. Jediný drobný rozdíl tu možná bude, tato byla spuštěna s menší pompou a možná také s menší pompou zmizí v propadlišti dějin.