Tento týden ve Štrasburku se to na plenárním zasedání důležitými tématy jen hemžilo. Projednávala a schvalovala reforma telekomunikačního trhu, vrcholily přípravy na mezinárodní konferenci v Kodani a také se poslancům představoval historicky prvně zvolený předseda Evropské rady, tedy „evropský prezident“ pan Herman Van Rompuy a ministryně zahraničí paní Catherine Ashton.

Když jsem se tato dvě jména minulý týden dozvěděl, bylo mi jasné, že se potvrdilo známé pravidlo, na kterém EU „ujíždí“. Zlatým pravidlem unijních institucí a politiků je totiž hledání kompromisu za každou cenu, tedy i za cenu horších výsledků hledaného řešení. V tomto případě se ukázala snaha vyjít vstříc genderovým požadavkům: tedy vyvážení mezi pohlavími, zvolením tandemu muž – žena, politickému spektru: křesťanský demokrat – labouristka (členka strany řadící se do socialistické frakce), zastoupení velkých i malých států – jeden politik z malého evropského státu a jeden z velkého, a rozložení mezi příznivci a odpůrci federalizace Evropy.

Předseda Evropské komise José Manuel Barroso při summitu EU před výběrem kandidátů prohlásil, že: „dostal jsem Rubikovu kostku se všemi zeměmi. Pomůže při diskusi o nových postech. Musíme najít rovnováhu mezi všemi státníky o tom, jak má Evropa fungovat.“ Smutné je, že při tak ostentativním hledání rovnováhy se opět trochu pozapomnělo na vyrovnání vychýleného kyvadla staré a nové členské země.