Již několikrát jsem se ve svých příspěvcích zmínil o tom, že Evropský parlament velkou část své agendy týkající se životního prostředí věnuje klimatickým změnám. Největší snaha v této oblasti je soustředěna na snižování emisí kysličníku uhličitého. Rada rozhodla, že do roku 2020 by se mělo snížit množství emisí o 20%, což ale nestačí Parlamentu, který vyzývá ke snížení až o 30%. A v návaznosti na to se, zcela logicky, někdo začal zabývat tím, jak se právě EP chová v otázce úspory emisí CO2.

Je opravdu Evropský parlament hoden takové výzvy?! Je příkladem evropským institucím a evropským občanům v případech, kdy se dobrovolně rozhoduje o zpřísnění navržených kvót?! Chová se sám ekonomicky a ekologicky, když k tomutéž nabádá ostatní?!

A jak se dalo čekat, výsledné cifry jsou neúprosné. Náklady na tolik kritizované cestování mezi Bruselem, Štrasburkem a Lucemburkem činí přes 200 milionů euro ročně, což je přibližně 13% rozpočtu Evropského parlamentu. Celé toto monstrózní stěhování je provázeno přesuny kamionů, které převáží bedny papírů a jiných materiálů, v závěsu následovaných technickým personálem, úředníky, asistenty poslanců a poslanci, v množství zhruba pěti tisíc osob.

Již tohle všechno samo o sobě je neuvěřitelné plýtvání, ale není to ještě všechno. Nesmíme totiž zapomínat na energetickou účinnost jednotlivých budov, spotřebu energie z běžících počítačů, kopírek, klimatizací a ostatních přístrojů, množství rozsvícených světel, spotřebovaného papíru apod. Samostatnou otázkou je pak taky separace odpadu. Například v Evropském parlamentu jako instituci žádná separace domovního – tedy komunálního – odpadu neexistuje. Nemůže tedy existovat ani následná recyklace a následné využití odpadu. Navíc, s největší pravděpodobností, budovy EP neodpovídají současným normám. Např. štrasburská budova byla slavnostně otevřena v roce 1999, což znamená, že byla stavěna v devadesátých letech technologií, která odpovídala letem osmdesátým a jsem přesvědčen, že ani naše národní legislativa by v té době neumožnila otevřít jakoukoli veřejnou budovu s tak špatným energetickým auditem.

Samozřejmě, že všechna data budou prověřována a jak je v bruselské administrativě typické, s největší pravděpodobností bude ustanovena nějaká pracovní úřednická komise, která posoudí všechno možné a nemožné a bude hledat chyby. To, co bude výsledkem, se bude dát zřejmě zařadit do škatulky kompromis kompromisů nebo rozhodování nerozhodnutelného. Jsou totiž otázky, které jen tak snadno vyřešit nelze. Nelze celý Parlament zbourat a začít znovu na zelené louce, není v moci Parlamentu rozhodnout o jednom sídle…

I když, možná by se právě teď jedno řešení našlo. Všechny debaty o tzv. nové ústavní smlouvě nám k tomu přece dávají skvělou možnost. Stanovme si jako jednu z podmínek souhlasu s vytvořením nové ústavní smlouvy zakotvení jednoho pracovního místa a jednoho sídla Parlamentu. Určitě by to pomohlo zabránit nejen neuvěřitelnému mrhání prostředků daňových poplatníků, ale také jejich důvěrou.