Výsledky parlamentních voleb v Itálii a v Maďarsku mě nutí k jistému zamyšlení, které by se dalo nazvat „Kam kráčíš Evropo?!“ Již několikrát ve své politické kariéře jsem se setkal s názory, že současná Evropa kráčí buď právě doleva nebo doprava, což bylo navíc často opíráno o výsledky stávajícího rozložení politických sil, o průzkumy veřejného mínění či spokojenost a nespokojenost s vládami té které barvy.

Pravda je, že pro mne osobně je volební výsledek a vítězství socialistů v Maďarsku překvapením. Ještě před rokem by na jejich vítězství málokdo vsadil korunu. Průzkumy veřejného mínění jednoznačně ukazovaly výraznou podporu pravici. V souvislosti s tím se lze zamyslet nad Berlusconiho neúspěchem v Itálii, útěkem k populistické pravolevé koalici v Polsku a velmi zvláštním povolebním patem ve Spolkové Republice Německo, kde došlo k velké koalici, na kterou by měsíc před volbami asi také nikdo nevsadil. Po výše uvedeném se nabízí poměrně jednoduché schéma, že evropský volič si příliš nepřeje jakékoliv nepopulární kroky. To vše v okamžiku, kdy se v celé Evropě zdůrazňuje nutnost reforem.

Několik let probíhající a stále revizovaná Lisabonská strategie ukazuje, že stávající vývoj již dále není únosný, že evropský sociální model je v této podobě neudržitelný a to nejenom díky nástupu asijských tygrů a nastupující konkurenci v globalizovaném světě, ale také díky stárnoucí evropské populaci a tomu, že bez razantních a nepopulárních kroků během několika málo let se penzijní a sociální systémy v Evropě bezpodmínečně zhroutí.

Nejen výsledky ekonomických analýz, ale i v Evropském Parlamentu se ukazuje, že je nezbytné zmíněné negativní vývojové trendy řešit. Při své práci však zjišťuji, že jsme schopni na toto téma hovořit, bez ohledu na to, že s tím ne všichni souhlasí, ale v momentě, kdy se odhodláme k nějakému kroku, se však ozve to známé „ALE“. Stále a znovu se objevuje hlavně proto, že si evropský volič zvykl na úroveň sociální koheze, na úroveň jistého sociálního pohodlí, na jistotu možná menší penze financované ze systému průběžného financování a příliš se mu nechce vplout do rizik spoření, zvýšené spoluúčasti nebo zvýšené spoluodpovědnosti. Navíc se to netýká jenom těch nejslabších a nejchudších, kteří by se třeba mohli obávat oprávněně. I ta tzv. střední třída se najednou zalekne a řekne si: „Co bude se mnou když…“.

Proto považuji výsledek politických voleb za výzvu pro ODS a pravici v ČR. I tady vidíme před volbami jisté rozpaky, snahu vytvořit si náhradní pravicový subjekt, najít toho kdo je ochoten spolupracovat i s komunisty, ale kdo nebude otevřeně říkat, že bez radikální reformy daňového systému, bez radikální reformy penzijního systému a bez radikální reformy zdravotnictví se tato země nevyhne dalšímu zadlužování a neubrání se kolapsu těchto systémů pro příští generaci.