Politická skupina EPP-ED zahájila nový rok 2006 setkáním v Bruselu na téma co nás spojuje, hledání vlastní identity a jak dále s budováním Evropy. Bylo to posezení a diskuse nad materiálem, který připravila pracovní skupina kolem maďarského místopředsedy Józsefa Szájera.

Obsahovala některé body, které hovoří o tom, co by mělo být hlavním mottem EPP-ED, na čem by měla být tato politická skupina založena a jak by si Evropská lidová strana představovala další postup evropského integračního procesu.

Musím zdůraznit, že v obecné rovině diskusi na toto téma velmi vítám. Nemělo by však zůstat pouze u diskuse politiků s politiky, ale hlavně by měla následovat diskuse politiků s občany. Jestliže se hovoří o evropské identitě a o tzv. evropanství, víme, že je to něco, co je skloňováno více v Bruselu než v Praze nebo v jiném městě naší republiky. Osobně jsem k tomuto materiálu vystoupil s připomínkami, že evropanství skutečně nelze nařídit shora, nelze přesvědčovat občany, aby se cítili být více Evropany než-li Čechy, byť si nemyslím, že by evropanství jako takové bylo v nějakém rozporu s pocitem národního sebevědomí či národního sebeurčení.

Výše zmíněný materiál obsahuje znovu odkaz na prosazování evropské Ústavní smlouvy, což dokazuje snahy euro-federalistů znovu otevřít a prosadit Ústavu za každou cenu. Při této příležitosti jsem vyjádřil přesvědčení, že jakákoliv evropská ústava by měla být konsensem a že ji nelze uměle roubovat do stávajícího politického prostředí, protože by tyto snahy mohly opět skončit fatálním krachem. V současné době, kdy více zajímá českého instalatéra, zda-li bude moci volně pracovat na německém trhu, a současně německého instalatéra, zda jeho trh nebude zaplaven těmi českými či slovenskými, je velmi obtížné hovořit o nějaké další uměle vytvářené sjednocující myšlence. Jsem přesvědčen, že bychom se měli obrátit zpět k těm každodenním starostem lidí a trvale opakuji – naplňme základní svobody EU a pak se možná začneme cítit Evropany.

V loňském roce proběhla v České republice anketa na téma – koho Češi považují za největšího Čecha v historii. Pokud se nemýlím, na prvním místě skončil Karel IV., tedy Lucemburk, a na druhém Rudolf II., tedy Habsburk. Tyto dva příklady docela pěkně ukazují, že když je politik schopen něco dobrého pro občany udělat, oni pak nemají žádný problém se s ním ztotožnit, byť by nebyl ryze českého či jiného národního původu.