Příliš mnoho klidu předvánoční období na evropskou politickou scénu nepřineslo. Spíše naopak. Za několik týdnů začne nové rozpočtové období a Evropská unie stále nemá rozpočet. Telekonference, které se rozhodnul vést britský premiér Blair v tomto týdnu se svými protějšky v evropských vládách, přicházejí doslova minutu před dvanáctou. Pokud se evropským politikům nepodaří najít kompromisní návrh do konce týdne, nebude to sice znamenat tragédii a konec Evropské unie, půjde ale již o několikátý krach unijní politiky v tomto roce.

Původní britský návrh, který byl poměrně rychle shozen ostatními státy ze stolu, reagoval na rozsáhlou diskusi a podle mnohých komentátorů mu nelze upřít i některá pozitiva. Bohužel však na úkor nových členských zemí. Tak především Britové navrhli snížení příspěvku členských zemí do rozpočtu – původně uvažovaných 1,50 a později 1,16 či 1,18 procent HDP dané země skončilo nakonec na 1,06 procentech, přičemž i toto číslo chtěli Britové ještě snížit. Takové šetření vypadá na první pohled bohulibě a možná by se někomu mohlo zdát i jako pravicové. Problém však spočívá v tom, že nejvíce postihne nově přistupující země, které budou moci čerpat mnohem menší finanční prostředky na svůj rozvoj než tomu bylo u starých členských států v minulosti. Právě proto byli pravicoví poslanci z nových zemí postaveni před dilema – pokud by řekli ano, unie se rozhodla šetřit a je to tak správně, museli by se vrátit domů a říci: ano, unie se rozhodla šetřit, ale rozhodla se šetřit na nás!

Z britské strany sice zazněl vstřícný krok ohledně tzv. britského rabatu, tj. že dojde k jeho snížení a tím zároveň k faktickému navýšení britského příspěvku do společné evropské kasy, zároveň však nedošlo k vyjednání žádného ústupku ze strany Francie v oblasti zemědělské politiky. Proto opravdu nechápu, proč by britský úmysl šetřit měl dopadnout jen na nové země. Proč bychom si zrovna my, sotva jsme do EU vstoupili, měli začít utahovat opasky?