Nepokoje ve francouzských městech se sice již před nějakou dobou uklidnily, nicméně i přesto bych se u nich chtěl na chvíli zastavit. Pouliční násilí ve Francii ve čtvrtích, kde bydlí z většiny imigranti z arabských zemí, totiž překvapilo svou intenzitou i délkou svého trvání. A napsalo také jeden velký otazník nad budoucí imigrační politiku evropských států.

Imigrační politika sice nespadá pod společné politiky EU, nicméně koordinace jednotlivých národních úprav této oblasti je v EU nezbytná. Navíc není tajemstvím, že imigrantů v EU přibývá a že Francie nemusí bát zdaleka poslední zemí, kde budeme svědky takového dění. Obavy může mít i Německo, země Beneluxu a v budoucnosti možná i Česká republika.

Osobně za nepokoji ve Francii vidím především příliš liberální přístup k imigrantům, kteří v Evropě nehledali a nehledají útočiště proti pronásledování, ale jen únik z ekonomicky nepříznivých podmínek a víru v získání bohatství. A to je právě problém. Sociální systémy jsou v evropských státech natolik štědré, že umožní tisícům imigrantů přežívat bez motivace k vlastní iniciativě a práci, ale nejsou natolik štědré, aby těmto lidem zajistily plnou integraci do většinové společnosti a získání požitků, kterých se dostává většinovému obyvatelstvu. Obrovským problémem je i vzdělávání. Francie, stejně jako každý jiný evropský stát, sice děti imigrantů pošle do škol, často však v situaci, kdy tyto děti ani nemluví francouzsky. Není tedy divu, že po několika letech děti končí stejně bez potřebného vzdělání, které by jim umožnilo začlenit se do většinové společnosti. Paralela se situací rómského etnika v ČR není náhodná.

V této souvislosti si vzpomínám na jednu studii, která v sedmdesátých letech porovnávala situaci vietnamských uprchlíků ze Saigonu žijících v USA a ve Švédsku. Po jednom roce vyšli z této studie jednoznačně lépe ti, kteří si za místo svého nového domova zvolili Švédsko. Sociální dávky jim umožnily pořídit si dobré bydlení, poslat děti do škol, kupovat si spotřební zboží. Vietnamci, kteří uprchli do USA, oproti tomu bojovali o přežití, žili na hranici chudoby. Po deseti letech však byla situace zcela opačná. Vietnamci žijící ve Švédsku stále přežívali na sociálních dávkách, zatímco jejich „amerikanizovaní“ kolegové měli všichni dobrou práci a byli plně integrovaní do americké společnosti, aniž by cokoliv ztratili ze své národní identity a kultury.

Nepokoje ve Francii proto vnímám jako velký impuls k zamyšlení, zda bychom neměli imigrantům místo pomocné ruky plné sociálních podpor vytvořit vhodné prostředí pro to, aby měli šanci se většinové společnosti vyrovnat svoji vlastní aktivitou.