Jedním z horkých témat uplynulého štrasburského zasedání byla zpráva o stavu přístupových rozhovorů s Rumunskem a Bulharskem. Vůbec poprvé se toto téma projednávalo před poslanci obou zmíněných zemí, protože od září tohoto roku působí v Evropském parlamentu v roli pozorovatelů celkem 57 zástupců Rumunska a Bulharska.

Co mi na průběhu celého jednání poměrně vadilo, byla typická evropská dvojakost, která zaznívala téměř ve všech vystoupeních mých kolegů europoslanců: Jsme pro, ALE! V Evropském parlamentu se s tím setkávám často a přiznám se, že na zmíněná ALE začínám být velmi alergický. Pokud někdo nesouhlasí s včasným a řádným přistoupením kterékoliv země nebo s rozšířením o kteroukoliv zemi, zahájí přece svůj projev tím, že řekne: vážení přátelé, ne, takhle to dál nejde, v Rumunsku s tou korupcí musíte něco udělat, stav připravenosti obou zemí je velmi mizerný a podobně. V Evropském parlamentu to však probíhá jinak. Většina projevů je tu zahájena slovy: jsem přesvědčeným zastáncem rozšíření, …… opravdu se domnívám, že EU musí obsáhnout celou Evropu včetně Evropy východní a jihovýchodní….. a nebo… osobně si neumím Evropskou unii představit bez zemí jako je Chorvatsko, Rumunsko nebo Bulharsko. Poté ale přichází velké ALE a po něm výčet výhrad, který je ve svém konci završen jakousi důtkou či výhrůžkou směrem ke kandidátské zemi.

Účastník debat o přístupu Rumunska a Bulharska si také nemohl nevšimnout, jak se to tentokrát v Evropském parlamentu hemžilo sportovní terminologií. Konkrétně například výroky o vystavení žluté karty jako ve fotbale, dohady o tom, zda byla vystavena Komisí či zda má být vystavena Parlamentem, dále o tom, jestli jsou Bulharsko a Rumunsko skutečně evropskými hráči, když s námi ještě nehrají v jednom týmu, či zda jim lze tedy vůbec vystavit žlutou kartu. Některá další sportovní přirovnání byla místy až směšná.

Vystoupení mnohých řečníků pak zaváněla až jistým pokrytectvím. Nejvíce mne zarazilo vystoupení pana poslance Horáčka, což je český kolega zvolený za německou Stranu zelených a reprezentující Spolkovou republiku Německo. Přestože nezastupuje naši zem, předpokládal bych, že bude mít jisté cítění s kandidátskou zemí, už proto, že si jistě pamatuje, co všechno si Česká republika prožila během nekonečných dvanácti let přístupových rozhovorů. Opak byl pravdou a poslanec Horáček se postavil do role, že my už jsme tady a nikoho dalšího nepotřebujeme. Naštěstí tento přístup byl spíše výjimkou. Zástupci tzv. nových zemí se nakonec spíše shodli na tom, že náhlé změny a přitvrzování podmínek vůči čekatelům na členství nejsou pro Evropskou unii dobrou vizitkou a z dlouhodobého hlediska ani dobrým řešením.