Minulý týden patřil v mém programu k těm pestřejším. Po pravidelných jednáních v Bruselu jsem se v Praze zúčastnil konference k projektu Česká hlava, jehož cílem je popularizovat v České republice vědu a techniku. Potěšilo mě, že se konference neomezila na odborníky, ale že v jejím rámci proběhl také program pro veřejnost „Věda v ulicích“ zahrnující dny otevřených dveřích, volné vstupy do muzeí či letecku show. Organizátoři České hlavy ukázali, že vymysleli a uskutečnili projekt, který umí přesvědčit a oslovit širokou veřejnost. Věřím, že i díky tomu se bude v očích veřejnosti vědcům a technickým pracovníkům v ČR dostávat více uznání a prestiže.

Koncem týdne pak proběhl velmi důležitý summit Evropské rady, jehož výsledky s napětím očekávala celá Evropa. Bohužel to, co se nakonec český občan dozvěděl, je již mnohokráte ohraná písnička o tom, že v EU stále přetrvávají neshody a že se politici stále nemohou dohodnout. Snad alespoň mírně pozitivní zprávou je, že tentokráte nezpůsobily neshodu evropských politiků potíže na straně nových zemí. Naopak, jsou to právě staré členské státy, které prosazovaly silnou EU, ale teď docházejí k závěru, že to všechno nechtějí platit. Přes otazníky visící nad evropskou ústavou se debata evropských státníků nakonec zúžila na tzv. britský rabat.

Ačkoliv v médiích a reakcích na proběhlý summit zůstává tato otázka většinou bez vysvětlení, já bych se o něj přece jen odvážil. Jednoduše řečeno, jedná se o daň za nehospodárnou zemědělskou politiku EU. Prospěch z ní mají, jak je již notoricky známo, především Francouzi, a Britům se to, tradičně a docela logicky, nelíbí. Britové si proto při přetrvávající neochotě Francie cokoliv na zemědělské politice změnit vyjednali ústupek – vrácení části jejich příspěvku do společné pokladny. To se samozřejmě neobejde bez odezvy. Taková výjimka se nelíbí dalším státům, v čele s Němci, které ji právem vnímají jako nespravedlivou a nemorální.

Britové kontrují, že platí při stávajících rabatech třikrát více než Francouzi. Výsledek je francouzské „ne“ reformě, tedy omezení zemědělských dotací, a britské „ne“ změně rabatu. Pokud se přidají i Holanďané či severské státy, které ne zcela souhlasí s francouzským přístupem k unijnímu rozpočtu, pak je schválení finančního výhledu v nedohlednu.

Právě při této debatě se opět jednou ukázalo, že i ve stávající Evropské unii si nakonec každý stát začne hájit své vlastní pozice a tolik skloňované národní zájmy. A je úplně jedno, jak politici verbálně jednotnou Evropskou unii podporují a jaké právní předpisy přijímají, aby tuto jednotu formálně upevnili. Že se výroky evropských politiků často míjejí se skutečným stavem věci, však již nikoho příliš nepřekvapí.

Z celé škály výroků, které se po summitu objevily, mě nicméně nejvíce zaujal názor týkající se ratifikace ústavy. Vyslovil ho belgický premiér Guy Verhofstadt, který se postavil proti návrhu udělat v procesu ratifikace euroústavy přestávku. Důvod? Podle něj totiž hrozí, že si občané přestanou ústavu přát, protože si uvědomí, že EU funguje i bez ní…