Projev na zasedání Rady Evropy

Vážené dámy a pánové.

Dnes jsme se sešli netradičně spolu, dvě významné parlamentní reprezentace nad tématem nadmíru aktuálním, zajímajícím pravděpodobně každého občana Evropy a tím je budování společné Evropy. Idea je jistě bohulibá a při pohledu do historie zjistíme, že zdaleka nejsme první, kdo se o něco takového pokouší. Nebudu se tady zabývat podrobným historickým rozborem, ale při pohledu zpět zjistíme, že za převážnou většinou neúspěchů stála většinou snaha velkých národů Evropy po přílišné dominaci, či naopak obava menších národů z vlastního zániku, či ztráty identity, Lidstvu se většinou nedaří poučení z historie, ale mělo by se o to alespoň snažit.

Dnes bychom se měli zamyslet nad dopadem budoucí ústavy na spolupráci obou našich institucí.

Obě naše instituce samy o sobě mají integrační potenciál. Rada Evropy ve své obraně demokracie a lidský práv připravena sjednotit Evropu na základě rovnosti a důstojnosti každého jednotlivce. EU založena na čtyřech základních svobodách, které každému, kdo prožil část života v totalitě zní jako rajská hudba : Volný pohyb osob, pracovní síly, služeb a kapitálu. Od té doby k tomu EU přidala další atributy, jako je společná měna, ale i společná zemědělská politika a stovky a tisíce předpisů a norem, často nesmyslně zasahujících do našich životů.

Nemyslím si, že by samotné přijetí ústavy mělo na kvalitě našich vztahů cokoli měnit.

To, co postrádám při debatách o společné Evropě je jasná definice a popis cíle, kterého chceme dosáhnout. Velmi obtížně se hledá cesta, nevidíme-li, kam chceme dojít. Asi nikdo by neměl odvahu dnes hovořit o unitárním státě jako konečném produktu sjednocování, ale nevíme, zda je cílem jasná federace, či pouze konfederační uspořádání EU. Rada Evropy si ve své obraně lidských práv nikdy nekladla za cíl vytvoření jakéhokoliv nadstátního útvaru. Vědoma si toho, že při budování jedné velké Evropy je snaha o unifikaci spíše překážkou. Vstupujeme na velmi tenký led omezení suverenity stávajících převážně národních států a nedávný konflikt v Iráku nám ukázal, že tvořit společnou zahraniční politiku bude velmi obtížné, ne-li nemožné. Chtěl bych varovat každého, kdo se snaží o unifikaci Evropy jako takové. Je lhostejno, na půdě které instituce. Bohatost a síla Evropy je v její rozmanitosti, jak kulturní, etnické, ale i názorové. Jedná se o rozmanitost historických kořenů a vlivů které lomcovali Evropou v uplynulých staletích. Připusťme, že budou malicherná, ale i závažná témata, na kterých se nikdy neshodneme, ale to nemůže být překážkou další spolupráce. „One fits all“ by nemělo být metodou sjednocování. I když jsme všichni Evropané a jako takoví se jistě cítíme. Každý z nás navždy zůstane také Čechem, Francouzem, či Dánem. Připusťme, že si každý z nás sebou z domova přináší i národní zájem. Neměl by se stát neslušným, či zavrhovaným sloven našeho slovníku. Žádný tavící hrnec integrace z nás zřejmě neudělá občany superstátu.

V EU nyní probíhá historický moment přijetí zemí, jejichž občané prožili velkou část života v totalitě. Přinášejí sebou jiné zkušenosti, často nepoznané, či dávno zapomenuté. Velmi dobře jsou si vědomi, že zbytky železné opony v našich myslích a duších žádná ústavní smlouva neodstraní. To bude úkol dalších generací.Dovolte mi ještě jednu, dle mého názoru velmi opomíjenou zkušenost sdělit. Kvalita a míra demokracie v zemi velmi málo závisí na množství předpisů, omezení, počtu ombudsmanů, či členů parlamentu. Závisí na kvalitě života těch, kteří nesouhlasí. Na to velmi často zapomínáme. Na začátku jak Rady Evropy, tak Evropské unie stály ideje svobody a lidských práv. Nic nám nebrání, je dále rozvíjet a neustále se k nim vracet. Děkuji Vám za pozornost.